Andrejka Frolíková (16) – studentka Gymnázia Rumburk, vycestovala letos na jaře na dva měsíce do Tokia, aby tam pracovala pro jednu z nejlepších místních modelingových agentur.
Jak ses k modelingu vůbec dostala?
Asi před rokem mi napsala pod fotku na Instagram paní z agentury, jestli bych neměla zájem zkusit modeling. Pozvala mě do Prahy, kde byl šéf z agentury spolu s asistentkou. Z prvního setkání jsem byla samozřejmě nervózní. Ale to bylo zbytečné. V agentuře byli všichni milí a ochotní a seznámili mě i rodiče se světem modelingu.
Nabídka na práci do Tokia přišla tedy po půl roce. Jak dlouho jsi ji promýšlela?
Vlastně jsem byla rozhodnuta od prvního okamžiku, protože jsem to brala jako životní příležitost. Chtěli můj odlet zařídit dříve, ale protože jsem neměla ještě nafocené žádné fotky, kterými bych se mohla prezentovat, tak se nejdříve zařizovalo focení.
Jak probíhal tvůj běžný den v Tokiu?
Většinou celý den zabraly castingy, kde si klienti vybírají modelky. Pokud si klient modelku vybere, pracuje pro něj třeba i celý den. Takže je to různé: jeden den má modelka třeba jen samé castingy nebo má práci a po ní další castingy.
A jakou práci jsi měla ty? Předváděla jsi kromě šatů i něco jiného?
Kromě oblečení to byla kosmetika, boty nebo třeba reklama. Také jsem byla vybrána na pár módních přehlídek.
Proč zrovna Tokio, když městem módy je Milano a Paříž?
Protože Tokio je nejlepší pro začátek. Když chce patnáctiletá holka dělat modeling, tak je nejvíc bezpečná právě Asie, protože lidi tam jsou milí a skvělí. V Tokiu je také větší šance na práci, protože i začínající modelka tam může mít velký úspěch.
Ještě nejste plnoleté, kdo tam na vás „dohlížel“?
O všechno se starala agentura. Byly jsme rozdělené do apartmánů po dvou, třech nebo čtyřech. Každý den jsme s agenturou byly v kontaktu, kdy se nás ptali, jestli je všechno v pořádku. Ale pokud jsme měly volné dny, tak jsme si v podstatě mohly dělat, co chceme. Volný čas nám agentura neorganizovala.
A jak jsi tam trávila volný čas?
Jezdily jsme na různé výlety po Tokiu. Například do přírodních parků, kde mají tu jejich zajímavou, typickou architekturu. Byly jsme na Fuji, navštívily jsme třeba Disneyland, jely nejrychlejším vlakem světa.
Že o tebe měli strach rodiče a kamarádi, na to se ani nemusím ptát. Ale co ty? Nebála ses něčeho?
Bála jsem se všeho, když jsem tam letěla. Jsem z malého města a najednou takové velké město… To byl pro mě ze začátku docela šok. A také mi dlouho trvalo, než jsem si zvykla na to, že se musím sama o sebe postarat. A třeba modelky, které byly už zkušenější, se se mnou vůbec nebavily a byly třeba až zlé a namyšlené. Překvapilo mě, že tam jsou i takové vztahy. Ale brzy jsem si tam našla jiné kamarádky, tak už se mi tam líbilo.
A ty byly z jakých zemí?
Z Maďarska, Polska nebo třeba z Austrálie.
Co tě zaujalo přímo na Tokiu?
Tokio bylo celkově krásné, byly tam moderní mrakodrapy, ze kterých jsem byla unešená. Život je tam jiný než u nás, třeba jejich chování. Jednou jsem se ztratila a nevěděla jsem vůbec, kde jsem a jeden ochotný pán šel se mnou skoro až před dům.
A co jídlo a pití?
To se také hodně liší od Česka. Ze začátku pro mě bylo těžké si zvyknout na jejich jídlo, ale později mi to přišlo normální a zachutnalo mi skoro vše.
Ve škole jsi zameškala 2 měsíce vyučování. Jak tento čas doženeš?
Mám individuální plán, každý učitel mi napsal, co musím splnit do konce roku. Takže teď to musím dohánět, dělat prezentace, psát písemky. Tam jsem si stíhala jen dopisovat sešity.
Kdy se zase chystáš do světa?
Chtěla bych jet do Španělska, třeba říjen – listopad. Ještě nevím, jestli to vyjde. Ale pokud si modelka v agentuře řekne, že by ráda letěla třeba právě do Španělska, tak oni budou dělat všechno proto, aby to bylo Španělsko.
