Anežka Drahotová je mladá, krásná a především úspěšná vytrvalostní chodkyně z Rumburku. Na přehlídce v Obchodním centru Quadrio představovala kolekci, ve které nás spolu s dalšími olympioniky bude reprezentovat na olympiádě v Riu. Velmi si vážíme času, který si ve svém tréninkovém nasazení našla na rozhovor pro Výběžek.
V barvách pro medaile
Jak jste se cítila v roli modelky při představování olympijské kolekce?
Vůbec jsem to nebrala tak, že bych tam byla jako modelka, spíš že se tam projdu. Jsem zvyklá na pozornost lidí, takže to mi nevadilo, ale byla jsem trošku nervózní, když jsem držela vlajku, musela jít po eskalátorech po zadu a na nohách jsem měla žabky. Ale myslím, že představení kolekce lidi bavilo.
O nové kolekci jste se vyjádřila, že se vám líbí, i když barevné oblečení nepreferujete. V čem chodíte nejraději, když zrovna nesportujete?
Trošku mě zaskočilo, jak je kolekce opravdu barevná. Normálně si vybírám šedou, černou, modrou, bílou. Úplně ty barvy tolik nemusím. I sportovní kolekce mají různé barvy, takže si občas také vezmu něco barevného, ale tohle je vyloženě takové… hodně hravé (směje se).
Tréninky jako sranda
Kolik času vám nyní zabírá příprava na olympiádu?
Jsme v poslední fázi závěrečné přípravy. Dvakrát denně mám trénink a ještě večer jdu takovou třetí část, lehčí. Celý den se už řídí tréninkem, program mu musím uzpůsobit. Ale samozřejmě není to tak, že bych 24 hodin neměla čas na nic.
Když chodíte, pouštíte si během tréninku třeba hudbu do sluchátek?
Trenér toho není fanoušek, takže jsem ještě vlastně nešla nikdy trénink s hudbou. Ale třeba na druhou fázi, kdy mám teď nejčastěji klus nebo kolo, a když už pak jdu sama a večer a fakt se mi už nechce, je hudba docela motivující.
Kolik teď týdně nachodíte?
Psala jsem si tréninkový deník šest let, ale po tom zranění už jsem se k tomu nevrátila. V průměru každý třetí den je nějaký vetší trénink, což je 20 km, a mezi tím jsou aspoň každý den menší tréninky na 10 nebo 15 km. Ale je to různé. Dnes jdu třeba plavat. Včera jsem měla dlouhou chůzi a nechceme pořád být jenom na tom asfaltu.
Trénujete v tuhle dobu už úplně na maximum nebo ještě budete tempo zvyšovat?
Mám teď dva měsíce, abych se dostala do top formy. To jsou tréninky, kdy se chodí v tom top tempu, v jakém půjdu i závod. Chodím třeba kilák – trénink, kde si člověk stimuluje tempo závodu.
Která fáze tréninku vás baví nejvíc?
Mě právě baví, když už tu formu chytíte, ne tu největší, ale třeba tak ty tři týdny před závodem, když jdou už tréninky samy a trenér mě musí spíš brzdit. Tréninky už nebývají ani tak dlouhé – do deseti patnácti kilometrů. To už je pak ale fakt sranda.
Návštěvy Rumburku
Jak často se teď dostanete za rodinou do Rumburku?
Teď jsem naposledy byla doma na Velikonoce, takže to moc často není. Ale rodina jezdí i za mnou do Vrchlabí. Ale sem do Rumburka jedu, musím říct, fakt hrozně málo.
Jaký vlastně máte vztah k Rumburku?
Mám třeba strašně ráda zdejší gympl. I ten barák, i ty lidi. Hrozně jsem si přála tam chodit na osmiletý gympl a moc se mi tam líbilo. Měli jsme dobrou třídu a s některými spolužáky se dodnes vídám.
Poznávají vás lidi na ulici a zastavují vás?
Jak tu moc nebývám, tak ani není kdy. Dnes jsem měla ráno trénink a pak vracela auto, s lidmi mimo rodinu potom ani tolik nepřijdu do kontaktu.
Jedničkářka s láskou k architektuře
Máte čerstvě po maturitě. Jak jste zabojovala tam?
Musím říct, že jsem hrozně vděčná všem profesorům z gymnázia Jilemnice. Původně jsem se chystala na Zlatou tretru, ale pak jsme se domluvili, že by to nebylo letos tak atraktivní. A trochu mě donutili si maturitu udělat teďka. Učila jsem se docela na poslední chvíli. Říkala jsem, že maturita není těžká, ale musí se do té školy chodit. A tím že já jsem tam fakt byla málo, musela jsem se učit všechno sama. A odmaturovala jsem s vyznamenáním, což mě potěšilo.
Normálně nechodím moc slušně oblečená, spíš ve sportovním. Dnes jsem byla ve městě v teplákách a potkala mě babička, která se zhrozila. A teď na maturitu sukni, halenku, boty na podpatku… Ten den jsem si hrozně užila a jsem za něj teď zpětně ráda. Jednak, že to mám za sebou, a jednak že je to takový určitý mezník, o který jsem nepřišla.
Vaše sestra se teď dostala na školu…
Dostala se na architekturu. Tam bych taky strašně chtěla. Letos jsem si nedala nikam přihlášku, protože mě trenér přemlouval na nějaké to VŠE, jenomže mě bavilo fakt všechno, úplně všechno, kromě ekonomie, práva… Mně se líbí prostě technika a architektura nejvíc, i třeba tím, že chodíme kreslit. Ke kreslení, jak jsem měla zraněnou nohu a měsíc jsem nemohla trénovat, jsem se zase vrátila skrz takovou paní – strašně moc hodná teta jedné paní, co s námi chodí trénovat. Bývalá malířka, která připravuje studenty na architekturu.
Takže byste malovala domy?
No líbilo by se mi to. Čím víc se o to člověk zajímá, tím ho to baví víc.
Anežka Drahotová se utká o medaili z olympiády 19. srpna v závodu chůze na 20 km.
