Byli jsme s Nikou nakupovat. V tom velkém obchodě, supermercado… Není to úplně něco, co by mě nejvíc naplňovalo, ale dělat se to musí, to naprosto chápu a respektuji. Člověk přece nemůže nechat ženu tahat ty metráky surovin, které pak většinou doma zkonzumuje sám… No, nic. Nepřechválím se tu hned zkraje. Jsem prostě pašák. Opora…
Přistihl jsem se v jeden okamžik, že intenzivně zírám na krabičku párátek v jednom z nekonečných regálů. Přemýšlel jsem, proč jsou pro mně v tu chvíli ta párátka tak důležitá. Hlavu jsem mučil, až to bolelo, ale naštěstí nikoli dlouho. Bác! A už jsem to měl! Vzpomněl jsem si! Musím ovšem přiznat, že to bylo vzpomenutí s příchutí spíše trpkou.
Mám totiž po letech zase na pár týdnů “beckovské” období. Ne, tentokrát to není Jeff Beck, ale krapet posmutnělý švédský detektiv, Martin Beck, postava veskrze literární. Kolegou pana Becka, který se zjevuje v některých detektivkách (je jich v sérii, zvané “Romány o zločinu”, celkem deset), psaných na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století dvojicí Maj Sjövall(-ová) a Per Wahlöö, je jistý Per Mänsson. Detektiv Beck vyšetřuje ve Stockholmu, kolega Mänsson, velice schopný, mimochodem, je policistou v Malmö. Soudě podle románů byl Stockholm těch let hnusná díra, prolezlá korupcí, narkomany, blbými politiky a všehoschopnými podnikateli. Jihošvédský přístav Malmö proti tomu vychází jako moderní a dynamicky se rozvíjející multi-kulti oblast. Tehdy.
Proč to píši?
No, to je právě to! O příběy, o atmosféru, o ta města – vůbec nejde!
Detektiv Per Mänsson je závislý. Vlastně by se dalo říct, že mu to dost dobře nemyslí, když nemá takovou jaksi pomocnou berličku, která vlastně není berlička, je to mnohem menší. Opatřuje si to, kde může, protože většinou právě ve chvíli, kdy to potřebuje nejvíc, tak to nemá. Prohledává kavárny, hospody, hotelové recepce, je schopen obejít všechny stoly v restauraci na trajektu mezi Dánskem a Švédskem, jen aby ukojil svou potřebu.
Detektiv Per Mänsson je závislý na žvýkání párátek. Nejraději má ta z dovozu, z USA, protože mají mentolovou příchuť, ale ta sežene jen zřídka. Tak žvýká prostě, co mu přejde přes pusu.
Romány o zločinu čtu podesáté a pořád nemám dost.
Teď zrovna díl “Policie pomo pije”. A Per Mänsson nemá párátka!
Když mi došlo, že jak debil civím v Kauflandu u nekonečného regálu do oddělení párátek, a to kvůli tomu pacholkovi Mänssonovi, děsně jsem se na sebe naštval. Já, zrovinka já, špatně utajovaný perfekcionista, myslitel, hybatel věcí a lidí, stojím a civím na krabičku s párátky, protože mám neodbytný dojem, že jsou zapotřebí. A ona je přitom potřebuje literární postava v padesát let staré knize! No, asi mi měkne mozek! Děkuji, nechci, nazdar! Párátka jsem nekoupil, tak jsem se na sebe hněval!
Pořídili jsme kyselé ryby, jogurt, pivo, sýry, mýdlo a žrádlo pro Aramyše, kocoura.
A doma, pěkně po obědě, jsem zalovil v šuplíku, kde posledních deset “vždycky na světě!” byla párátka. A dnes? Nic, nula, jen ubrousky. Párátka tam nebyla ani ulomená půlka!
Tak Ti, pane Mänssone, moc pěkně děkuju! Jednak jsi mě vyděsil s tím měknutím mozku a za druhé, abys věděl, ne Tobě, ale mě ta párátka chybí!!!
