Hm. Tak, co? Upřímně, rozumíte titulku? Já, (cituji…) co se mého rozumu dotejče, já bych čet’ a četu, když se na to podívám (konec citátu), že tomu ale zbla nerozumím.
Přitom se jedná o text klasikův. Tedy, klasikův. Jak se to vezme. Za mých žákovských a studentských časů to ještě klasika byla. Ten pán se jmenoval Alois Jirásek a byl – volně podle profesora Černého – jedním z největších falsifikátorů našich národních dějin. A to pomocí megaužvaněného megadíla o dějích většinou marginálních či vůbec vymyšlených. Sice o to v tomhle přípisku nejde, ale zmiňme, že kvůli dobové poptávce po “historických” textech, tedy poptávce po kladném a bohatém vylíčení jedinečných a svébytných dějin „Slovanůch“ ve zdezemsku, se grafoman Jirásek pustil do popisování každého skoro sebemenšího dějinného pšouku. To vše, aby na jednotlivých (často zcela smyšlených) dějinných dějích jaksi bylo dokázáno, že jsme “národ”. V době, kdy – jak nám zamlada říkali – hrozilo, že národ „Čechůch“ zanikne v záplavě germánské… Asi to byla činnost záslužná. Nevím. Nedokáži to posoudit. Žijeme.
Shodou okolností se mi o víkendu přihodilo, že jsem byl přizván k hostovské účasti na přípravách divadelního spektáklu kytlického ochotnického sboru. Jde o slavnou Jiráskovu Lucernu. Je to pro mne velká čest a velká výzva. Avšak… Hned v prvních pěti slovech mého textu (jsemť starý šumař Zíma) se praví (to vám bude povědomé): “Já bych čet (v originále “čeť”) a četu…” A jsme u toho. Goethe by řekl, že jsme u “jádra pudla” , (“des Poodls Kern”)… Kecám. Ovšem, problém zůstává.
Já tomu prostě nerozumím. Rád tu větu řeknu, ono pak z dalšího Zímova potlachávání vyplyne, že je to takový řepácký žvahlav, co plácá dost ukrutné nesmysly, zabalené do rádoby vznešených obratů. Ale abych těm slovům rozuměl, to jaksi ne.
Pokoušel jsem se to nějak “vygooglovat”. Nic. Jazyková analýza Jiráskova textu – nic. Textová a gramaturgická analýza. Nic. Germanismy v Jiráskově úzu… Nic.
Tak jsem se pokusil si to nějak vysvětlit sám. Jestli někdo znáte řešení či vysvětlení, tak se mi, prosím, tejkonc nesmějte. Jen to zkouším:
Napadlo mě, nebo lépe řečeno, “jak já to čeť a četu”, tak ta slova by mohla být zkomoleninami německého slovesa “schätzen” – odhadnout, považovat, atd. “Šecovat” nebo “šacovat”, že? Jak já to šacuju, by to možná, co mého rozumu dotejče (jak dál v textu praví Zíma), mohlo tedy být, že v řeči lidské praví Zíma: “Já se domnívám, že…” Hm.
No nic. Noam Chomsky ze mě tedy asi nebude.
O tom kytlickém představení ještě uslyšíte, holenkové! To vám poudám…
