Význam slova z titulku je nejspíš v každém společenství, ať už je to rodina, spolek přátel, spolužáků a podobně, místně i zvykově trochu rozdílný. Nejspíš se ale nakonec všichni shodneme na nějakém společném minimu. Cochcárna je prostě stav, v němž si určitá ohraničená skupina lidí (rodina, školní třída, mejdanoví hosté…) najednou dělá “co chce”. Obávám se, že nejnověji tenhle styl řízení svého okolí používá hlavně Nejvyšší Hlávka Salátu, pardon, opravuji, Hlava Státu.
Nejenom, že se v jeho výrocích, v nichž se vyjadřuje ke všemu, ať už tomu rozumí či ne (pardon, on rozumí všemu…), nejde vyznat. Prostě je kolem sebe šíří, ať to někdo chce poslouchat nebo ne, hlavně, že mu pusa jede… Nejnověji se ale nejde vyznat ani v hierarchii samotného úřadu, jehož je předsedou. Ne, nemám na mysli celou naší zemi, mám na mysli jen ten servisní podnik, co mu pomáhá sednout, chodit, škytnout, podat pac, kouřit, pít a podobně…
Možná, že pan Nejvyšší pozapomněl, co by mělo patřit do výbavy každého protřelého prognostika, totiž pár těch nejjednodušších pouček z teorie chaosu. Ano, chaosu. Stav, ve kterém si osazenstvo kanceláře Nejvyššího dělá co chce, jako například, že přijímá místo Nejvyššího cizokrajné politiky, se limitně blíží chaosu. Možná, že si dosud Nejvyšší myslí, že něčemu vládne. Já to zpovzdálí vidím spíše tak, že je většinu času vykalen za hranicemi zbytků rozumu, načež pak v kocovině jenom přikyvuje svým vlastním podržtaškům na to, co jim byl “v laufu” nasliboval a co s nimi vlastně dohodnul.
Tomu se říká chaos.
A jedna z těch pouček o tom, jak fungují děje v chaotickém systému praví, že ty hlavní, převratné, řekněme rovnou – revoluční věci se odehrávají na okrajích toho systému. Nejvyšší si tedy myslí, že je v klidu, když je středobodem systému, ale to se plete. On možná sedí se svými kořaličkami, vínkem, popelníčkem a hlavně s představami či přímo bludy v nějakém pomyslném centru, ale události se dějí na určitých místech odstředivých drah, které vykružují jeho rotující podržtaškové. Jinak a česky: Miloš je v tom stejným kůlem v plotě, jako svého času Milouš. Jen si to ještě neuvědomuje… Potud na téma cochcárny, řekněme, vnitropodnikové, týmové…
Vnější cochcárny, které jsou generovány shora zmíněnou cochcárnou vnitřní, jsou ještě nebezpečnější. Jednak si ti Nejvyššího podržtaškové dělají, co chtějí, ale ono se to rozšířilo i na širší okolí. Jako v každé společnosti ovládané strachem, tak se i u nás pojednou v čím dál větších počtech rojí osoby, které utrpěly neodvratné puzení nějak se Nejvyššímu, potažmo jeho rotujícím podřízeným, zalíbit. Množí se tak projevy vrtichvostění, ba přímo lísání (vulgární výraz nepoužiji…), a to prostřednictvím veřejných vystoupení, která jsou mnohdy nezakrytou (místní, českou) kopií nucených projevů lásky, vděku a náklonnosti, jak je známe z asijských zemí (Rusko, Čína, Severní Korea…). Nemusí to být nutně explicitní chvalozpěvy na Nejvyššího. Stačí, když kdejaký papaláš jakoby čerpá z myšlenek Nejvyššího, všelijak je rozmnožuje, přežvykuje, a hlavně chvostí a chvostí a chvostí (viz například nepatřičné projevy sapéra Vodičky z Bojovníků nebo mistra Štěcha ze Senátu na terezínské tryzně, škoda slov!)
Tak se k Nejvyššímu, s vidinou dalších frček na uniformě, či nějakých těch vyznamení, nebo funkcí, lísají různě, i vysoce, postavení hodnostáři a možná si přitom ani neuvědomují, že tím vracejí cosi, čemu bychom chtěli říkat “cesta k demokracii”, do dob té pro ně nejspíš blízké, známé, milé, zapšklé, ale hlavně „naší“ pseudokomunistické totality. Možná ovšem, a to by bylo ještě horší, to dělaji vědomě. V takovém případě je to, až do další revoluce, v pytli…
