Málo platný, Praha je nejdůležitějším městem světa jménem Česko a kromě obranného valu různých nákupních center má i centrum historické a tam se, dokud tam ještě bydleli lidé, děly moc zajímavý věci. Psaly se tam básně, psaly se a hrály divadelní hry a taky se tam pila káva, pivo a třeba i absinth.
Mám tu dvě knihy, které se právě vnitřní Praze věnují a jsou si v něčem velice podobné, šikovně se doplňují a je radost v nich listovat i číst.
První se jmenuje Praha avantgardní a má podtitul Literární průvodce metropolí v letech 1918 – 1938 (Kateřina Piorecká, Karel Piorecký).
To vymezení je jasné a jedná se o literární koláž, která vychází zejména z knih Vítězslava Nezvala (Z mého života, Pražský chodec) a Jaroslava Seiferta (Všecky krásy světa). Kromě těchto útržků je výraznou součástí knihy poezie, která pohledu na těch dvacet let dodává atmosféru, jak tuhle dobu vnímáme. Je to až neskutečné. A asi i pomýlené. Ale krásné:
Před kinem Louvere, když se zšeří,
opřený o zeď stojí Indián.
V ruce má tomahavk, ve vlasech peří.
Knížka je obrazová. Dobové fotky doplňují fotografie aktuální. Co ovšem tu dobu před skoro sto lety ilustruje stejně intenzivně jako poezie, jsou reprodukce grafik, plakátů, divadelních programů a architektonických návrhů. Tenhle design lze milovat.
Ty věci jsou sále úžasné a naprosto moderní.
Hlavní osou (i slovy autorů knihy) je Národní třída , ale dostaneme se i do Bohnic, do Bubnů a také ‚za Prahu, kde počínají Košíře‘.
Druhá knížka jsou Pražské příběhy s podtitulem Na cestě Malou Stranou, ale i tady, v rámci příběhů lidí, které potkáme, občas odskočíme do jiných pražských čtvrtí.
Pražské příběhy jsou na rozdíl od předešlé publikace knihou autorskou a její prapočátek najdeme kolem roku 2005, kdy její autor publikoval v časopise Reflex články o putování po Malé staně;tenkrát to byly historie a historky o domech na cestě. Tenhle úspěšný koncept se ovšem v knize velice rozšířil a zbytněl. Na rozdíl od předešlé knížky není nijak přesně určeno časové období, takže se s domy a jejich obyvateli pohybujeme od středověku až téměř po současnost.
Součástí příběhů je tak nejenom vyprávění bájných starců, ale i rozhovory s množstvím respondentů, kteří prostor Malé Strany obývali, kteří tu prožívali své životní – někdy velkolepé, jindy usmolené – peripetie.
Je to pozoruhodná skládačka, která sice vypráví jenom příběhy jednotlivých lidí, domů a plácků, dohromady ale dává plastický obraz města, které je (nojo, bejvávalo) nejhlavnějším v městě hlavním.
Někdy je to veselé, někdy velice skličující. Je to krutá historie, která pokračuje často naprosto šílenou činností různých developerů a tak tahle Praha zůstává pouze ve vzpomínkách a fotografiích.
Ano, síla obou těchto knih je, že uchovávají vzpomínky na to, co mizí. Jestli jste zažili Prahu v šedesátých a třeba ještě sedmdesátých letech minulého století, nebudete mít problém si jednotlivá místa vybavit. Pokud si je přibalíte na výlet do Prahy, budete mít nyní problém, vůbec si představit, jak se tu žilo třeba jenom minulé generaci.
Možná (možná!) lze vyvolat ducha té doby někdy kolem třetí hodiny ranní, když ustane ruch a turisté z celého světa zalehnou, než vezmou město útokem ráno.
Celou dobu, když jsem knihy četl, jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší zůstat s nimi zavřený doma a to, o čem píší, si jenom tak v duchu představovat. Asi bylo, stejně mě ale po dlouhé době nalákali se do Prahy alespoň na chvíli podívat.
PS. Oba projekty mají na facebooku svůj profil, kde najdete hlavně řadu fotografií, které jsou úžasné a jedinečné. Praha avantgardní tady a Pražské příběhy tu.
PSS. Jeden střípek, který najdete v Pražských příbězích, vyšel před časem i na našem webu. Vzpomínka na Hanu Wichterlovou Štefnovou.
PSSS. Pražské příběhy budou mít pokračování. Po Malé Straně nás na podzim čekají Hradčany a Staré Město.
