Tuhle jsme s kapelou někde hráli a zase se mě někdo zeptal, co je to vlastně za druh muziky. Tak jsem chtěl pyšně a namyšleně odpovědět, že se snažíme o “seriózní” muziku, což by bylo násilné přirovnávání se k tomu, co dělal svého času geniálně Dežo Ursíny. Čili jsem to nemohl říct a vlastně ani nevím, jestli to, co dělám, je seriózní. Pak mě napadlo říct, že je to něco jako “folk rock”, jenže jsem z toho pomyšlení málem hodil šavli, protože mi přišlo, že v současné době by “folk rock” asi zněl jako jako “Šlágr TV”, ovšem na pervitinu…
I napadlo mě říct, že děláme “ambietní hudbu”. To máte tak: vyložit někomu, co je to “ambietní hudba”, je nejméně dvouproudé. Je to buď hudba ovlivněná prostředím, nebo naopak hudba vytvářející prostředí. Nebo kombinace. Hudba, která používá jako výrazové prostředky zvuky z okolí (prostředí), nebo hudba, která to prostředí vytváří a zpětně si z něho bere stavební prvky. Čili skoro cokoli, co se nehraje přesně podle notiček. A kdyby někdy někomu náhodou při hraní komorní hudby podle notiček upadl “bác-hamr” na palec a on zařval, tak by se to z “klasického” vydání Beethovena mohlo aktuálně přejmenovat na “ambietní” provedení děl Ludvíka van…
Všechno jsou dnes výklady a příběhy. Nechme – pro názornost – našeho zatím neznámého umělce, ať se – protože záchod v ateliéru je náhodou rozbitý – vymočí do plechovky od Campbellovy polévky. A už to jede, už to frčí! Může se to snadno vyložit jako útok na Andyho Warhola (“Já na něj prostě chč.ju!!!”) a jeho užitý způsob užívání užitého umění a vytváření ambietního výtvarného umění :) Může se to též vyložit jako pocta Andy Warholovi, prezentovaná tím, že to nejvnitřnější, co umělec v sobě má kromě krve a exkrementů, tedy moč, svěřuje výsostnému symbolu Warholova díla. Nechává cosi svého nejvnitřnějšího, aby bylo objato „Mistrovým“ symbolem! Navíc – jsou tu jasné názvuky na nenásilný převrat v paradigmatech moderního umění použitím “ghándiovského motivu”, neboť Velký Jogín byl zvyklý, jak všeobecně známo, pročišťovat se vlastní močí. Tak, to bychom měli vyřízené konceptuální umění, oddělení “výtvarné”, šuplík “ambiente”….:)
A teď k té politice. Vlastně všechno, co dnes tvoří (tu naši domácí) politiku je vlastně “ambientní”, přesně podle toho nezřetelného, nejednoznačného, nejméně dvojklanného výkladu pojmu “ambietní hudba”. Je to také nezřetelné, nejednoznačné, nejméně dvojklanné. Každý výrok politikův se dá zkomolit, předělat v pravý opak, zneužít. Politik není zodpovědný za to, co řekne, neboť v proměnlivém prostředí, kde každý jeho kolega v každý okamžik vyřkne další a další nehoráznosti, se nějaké zásadní významy ztrácejí jako kuličky v kanále.
Politika, takto viděna, je pak jenom soubor zvuků, slyšitelných výklopů skoro libovolných shluků slov z ne vždy zcela zdravých mozků, které vytvoří “prostředí” – prostor, v kterém si politik dělá (říká) co chce a miliony venku na ulici si to mohou téměř libovolně vyložit. Podobně, jako má deset možných výkladů čpící moč v piksle od polévky, je dnes vysvětlitelný (nebo nevysvětlitelný) libovolný výstup z politické scény.
Jdu nahoru mlátit do piána… Ambientně.
