…ale úplně přesně nevím co“, tvrdí Jaroslav Střelka, tvůrce a herec svých monodramat zároveň, o svém posledním počinu. Jeho nejčerstvější divadelní kus, se kterým přijede za necelý týden i do Rumburku, se jmenuje Zahraj ty Ejsíky. Ty předchozí hry nebyly vůbec špatné, některé posbíraly i mnohá uznání od odborníků i diváctva, ale…. ten nový kus prostě … táhne. Čím to je jsem se pokusil dopídit v následujícím povídáním s autorem samotným, ale … no posuďte:
Napsal jsi už pátou věc a ta je jiná než ty předchozí. Jak už jsi říkal jinde, ten text vznikal hrozně dlouho, dokonce souběžně s těmi předchozími, ale přesto působí jinak. Jak to?
JS: Vlastně každá ta věc vzniká ze střípků vlastního života, toho co člověk kde zaslechl, co kde viděl, co mu kdo zprostředkoval – a plus je tam ještě fantazie, která to zabalí, … a ta jinakost může být v tom, že si myslím, že v téhle věci se možná víc vyrovnávám s vlastní minulostí, než tomu bylo v těch předchozích, kde možná té fantazie bylo víc.
Takže je tahle věc jakoby víc.. autentická?
JS: … ale přesto jsou ty prožitky jenom v těch jednotlivostech. S celkovostí toho příběhu jakoby nemají nic společného. Ten výsledek jako takový není můj život. Ale ty jednotlivý střípky, ze kterých se skládá, který se prolínají tím smyšleným příběhem se mi v životě oblevily a možná jich je tolik, že to může působit značně reálně.
Ono to působí jako hodně výpovědní dobová věc, o nějakém životním úseku průměrného mladého člověka na konci osmdesátek, a že právě, a to už jsme si z reakcí všimli, to vyvolává takovou tu otázku – zažils to? Dokonce jsou některé ty reakce i negativní, podrážděné, jak jsem pochopil.
JS: Je pravda, že u těch ostatních her byly ty reakce takové „tiché“ když to mám říct, a tady jako mnohem víc vzbuzují emoce, ať už ty kladné nebo ty záporné, … ale vždycky se u každé té věci objevilo to podezření, že to o mně je. Ale kdybych měl být všechno to, co se v těch pěti textech objevilo, tak bych musel prožít několik životů, abych to byl všechno já.
Dobrá, necháme na divákovi samotném, co to s ním udělá, nebudeme prozrazovat víc, než je nutné, a obrátíme svou pozornost ještě k muzice, o které to velkým dílem vypráví – o bigbítu. Protože se známe už léta, musím se prostě zeptat…. jak to že to je o bigbítu? Vždyť tebe mají lidé spojeného spíš s folkem, dokonce jsi vydal CD…
JS: Já jsem jako v období puberty a … pubescence, nebo – já vůbec nevím, jak se ty etapy života nazývají, … tak jsem jako každý vnímal ten bigbít, zvlášť proto, že jsem se pohyboval v prostředí učňáku, kde asi to v těch osmdesátých letech mezi mladýma lidma byla volba číslo jedna. Ten folk a trampská muzika je to, co mě jakoby oslovilo, protože jsem to začal dělat fakticky a ne pasivně. Ale ta první deska, kterou jsem si koupil, byla skutečně Katapult, a první kazeta, kterou jsem skutečně měl, tak byli AC/DC, a s klukama jsme na intru poslouchali bigbít a metal a já nevím co všecko.
Když se od tématu muziky ještě posuneme v tématu těch tehdejších policajtů … to si postavil taky na vlastních střípcích…
JS: Ne, ne. To je možná to, s čím se jako snažím vnitřně srovnat. Jako každý si třeba představuje, jak by zareagoval v takové situaci, kdyby byl oslovený ke spolupráci, … nebo kdyby byl násilím k něčemu nucený. Takže asi je to nějaký vnitřní srovnání se s tím tématem … jak je člověk jak Přizdisráč (název předchozí hry – pozn. red.), tak si nejsem úplně jistý, že bych reagoval jinak, než by reagoval tenhleten človíček. Ale přitom bych měl pocit, že nedělám nic špatného, že se prostě jenom bojím. Ale to tím pádem nemusí být nic špatného.
Foto: Jiří Mrňávek
