Při sobotním (9.4.2016) slavnostním ceremoniálu předávání hudebních cen “Anděl” se najednou vítězka jedné z kategorií Lenka Dusilová vyjádřila k politické situaci. Kritizovala prezidenta Zemana slovy (kromě jiných) : “Nesouhlasíme s tím, že prezident podlézá režimům, které popírají svobodu a demokracii.” A pokračovala: “Jestli se to nelíbí i vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor.” Což jsou, podle mého, ještě důležitější slova, než samotná kritika pana Zemana.
Po Lence Dusilové se ke kritice přidali i další: Klára Vytisková a David Koller. U Davida Kollera nejde o nějakou novinku. Do prezidenta Zemana, jakož i do dalších potentátů se naváží kriticky dlouhá léta.
Ihned po samotné akci a zmiňovaných kritických projevech se spustila lavina reakcí. Největší prudivou drzost v nich projevil hradní mluvčí Ovčáček. Jako skutečný “spin doctor” obrátil pozornost od obsahu sdělení kritizujících muzikantů a posměvačně je označil za jakési pokračovatele signatářů neblahé “Anticharty”. Tehdy v roce 1977 musela velká spousta umělců všech profesí nastoupit do Národního divadla na potupné shromáždění, na kterém všichni tak nějak soudružsky soudržně zaprotestovali proti právě zjevenému hnutí “Charta 77”, podepsali prezenční listinu a šli dál provozovat umění. Pravda, nebyli tam tehdy VŠICHNI umělci a účast (podpis) na “Antichartě” není obecně považován za něco pěkného…(říkám opisem).
Mluvčí hlavy státu, který mezitím už pouze nereprodukuje Zemanovy názory, nýbrž je sám vytváří, svým přirovnáním Dusilové, Vytiskové a Kollera ke kolaborantům z někdejší “Anticharty” udělal ze lžiprezidenta málem disidenta. To je poměrně nechutné, i když zároveň směšné.
Co mě ale na reakcích na politické vystoupení muzikantů na “Andělech” zaujalo více, je skutečnost, že se někteří komentátoři (a také pyskovači sociálních sítí) zamýšlejí vůbec nad tím, zda mohou umělci komentovat politickou situaci? Za všechny: pan Václav Hnátek v komentáři na serveru “iDnes” pravil (cituji): “Se vším respektem a třeba i sympatiemi k jeho (Kollera) názoru však člověk může mít oprávněný pocit, že takové věci na hudební ceny nepatří.” Konec citátu – Zdroj ->
Tak to mě, upřímně řečeno, děsí. Uznávám, že každý třicátnický pražský hipster nemusí disponovat dokonalou znalostí totalitních manýr tehdejších publicistů. Nemusí mít do nejmenších podrobností nastudováno, jakým způsobem “bolševici” (“ti nahoře”) určovali, kdo co smí a nesmí. Argumentace toho druhu, že umělec má “dělat umění” a jinak držet hubu, nemá jen oporu v komunistické totalitní ralitě, nýbrž pochází z myšlenkových schémat nacistů. Takový Josef Göbbles například při příležitosti pálení knih “nepohodlných autorů” 10. května 1933 vykřikoval: „Slyším-li slovo kultura, sahám po revolveru, nové Německo může být založeno jen na brutální síle, ne na slabošské morálce a humanitě!“ Hm?
Vzkaz pro mudrlanty typu komentátora “Babišových listů” čili “iDnes” tedy zní: nikdy Vás nenapadlo, že by to – když se nebudeme ohrazovat – mohlo dopadnout jako v nacistickém Německu, kde nakonec hořeli i lidé, což jasnozřivě předpověděl už v 19. století básník Heinrich Heine (“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec i na pálení lidí..”)
Pan Ovčáček to nejspíš neví, protože se zatím v rámci sebevzdělávání prokousává spisy Ferdinanda Peroutky, nyní možná už i profesora Václava Černého, což mu jistě neuškodí, až bude po skončení kariéry na Pražském hradě někde v závětří kydat slovní hnůj na okolní svět v nějakém komunistickém plátku, ale ať už se mu to jakkoli nelíbí, umělci jsou “opinion makers”. Vytvářejí veřejné mínění, a i když se to v polovině dubna 2016 může zdát jako bagatela, vzkaz zazněl a byl vsazen do myslí lidí (posluchačů): “Když se vám nelíbí, co dělají vaši mocipáni, ozvěte se!”
Kontrolní otázka pro pana Ovčáčka: “V jaké knize se píše, že kdo seje vítr, sklízí bouři!?”
P.S. Lenka Dusilová, Klára Vytisková a David Koller – jste andělé, díky moc!
