Tak jsem se tady zhruba před rokem velmi opatrně radoval nad zahájenou rekonstrukcí veřejného prostranství v Děčíně. Ano, pokud si vzpomenete, šlo mi tenkrát o prostor před nákupním střediskem Kotva na Tyršově ulici a nedaleko stejnojmenného mostu. Práce tehdy vypadaly mohutně, zásadně a skončit měly tuším na podzim.
Jde jaro do léta 2016. Ne, opravdu se mi nechce řešit, proč je to zjevně nedodělané, kdo to dělal, kolik to stálo a mělo stát peněz…. a tak dále. To rád přenechám lidem od klasické novinařiny, nebo ať zvědavý ctěný občan sám vznese dotaz k zodpovědným voleným i nevoleným zástupcům, má jich nad sebou jistě dost. Mě jde teď čistě o pocit občana, který tudy často prochází a je nucen v tomto výtvoru žít.
Vloni jsem se tedy opatrně těšil, že by mohlo dojít k vítané změně tohoto místa, že by mohlo nabrat přívětivější tvář, nebo dokonce i funkci, než mu přisoudili tvůrci betonového socialismu. Nemohl jsem se mýlit více! Můžeme porovnávat. Rozlehlou dlážděnou plochu nahradila … rozlehlá dlážděná plocha, která navíc svou barvou a vzorem pocit rozlehlosti upgradovala na druhou. Kamenné čtvercové vany, sloužící jako místo pro zeleň a vodu zůstaly a pouze (pokud se dobře pamatuji) lehounce změnily rozestavení. několikastupňové schodiště, půlící plochu ve dví, z velké části zůstalo stejné. V podobné obludnosti se na své místo vrátila i konstrukce autobusové zastávky, která připomíná rozestavěnou hudební festivalovou stage – změnou je, že odtud zmizela trafika. (ale kdo ví? )
Tragikomickou vsuvkou jsou pak nemnohé robustní lavičky, které ovšem víc než by lákaly k sezení prostě dělí prostor na menší tělocvičny. Budou asi dobré k opalování, neboť uprostřed vydlážděné plochy to bude v létě a hřát a konec konců dívat se z nich můžete akorát tak na ty lidi schované ve stínu u zastávky autobusu. Třešničkou na dortu jsou pak ty do dlažby zabodané stromky, které svými korunami o velikosti lízátka chupa chups těžko nabídnou nějaký viditelný stín. Pro mě, jako prostinkého občana, je vážně dost těžké pochopit to znásilňování „veřejné zeleně“ v místě, odkud je to asi třicet vteřin chůze ke kilometry dlouhému břehu Labe se vzrostlými stromy, parkovými cestami a tak.
Výsledkem je tedy prostor, který se ve vedru i dešti bude každý snažit překonat co nejrychleji, s hlavou svěšenou, ať už obtížen nákupy nebo spěchajíc k autobusu, či obojí. Ale celé to ztracovat nemusíme, je tu spousta roviny a bytelných prvků s rovnými hranami. Skejtu zdar!
