Dvě naprosto skvělá představení, úraz a šití v nemocnici, dohánění časového skluzu a návštěva z Rumunska. To byla letošní divadelní přehlídka Děčínská brána.
V pátek se začalo na čas, divadlo U Váňů uvedlo Svatou rodinu, hořkou komedii o zoufalé matce, jejích zoufalých dětech, hru o odcizení a marnosti života. Pár skvostných hereckých výkonů, ale také občasnou inscenační nevyrovnanost a nakonec trochu utahané představení. A mnoho mužů v ženských rolích.
Večerní představení začal soubor z Rumburka také na čas, ale Strýček Váňa po několika minutách nečekaně skončil. Vážný úraz Josefa Zacha, který propadl praktikáblem, měl za následek jeho transport do nemocnice a následný lékařský zákrok. Rumburáci nemohli dohrát a tak organizátoři začali flexibilně zajišťovat náhradní program.
Po dohodě se zahraničními hosty bylo oznámeno, že se představení Norsko dnes, které mělo být uvedeno až na závěr přehlídky přesune už na pátek. Ochota Rumunů byla naprosto okouzlující. Představení samotné však obsahovalo až příliš mnoho textu a — přiznejme si — znalost rumunštiny není v našich zeměpisných šířkách příliš běžná.
V sobotu ráno přišel první vrchol Brány. Rozmarné léto v nastudování Rádobydivadla Klapý.
Těžký a nedivadelní Vančurův text zná většina národa z Menzelova filmu, jeho půdorys klapáci v režii Jaroslava Kodeše víceméně kopírují, ve spoustě detailů ho ale obohacují skvělými divadelními nápady, fórky a špílci. Ačkoli představení trvá víc jak dvě hodiny, subjektivně uběhne rychle jak voda v Olši.
Nádhera.
Litoměřický (mladý) soubor Li-Di poté dával Nebezpečné známosti. I tuhle látku známe z kina.
Soubor na představení odvedl obrovský kus práce, přesto však, bohužel, tuhle komplikovanou a rafinovanou předlohu ukrotit nedokázal. Škoda, zdá se, že v Litoměřicích mají ambice, zřejmě by bylo na místě soudně odhadnout své možnosti.
Tři aktovky pod souhrnným názvem Procesně nepřijatelné uvedl teplický The Spis. Tři (autorské) anekdoty — scénky pobavily a neurazily a vlastně tak mimoděk připoměly, že v tomhle svébytném žánru bývaly Čechy velmocí. Čuměl jsem na to celé dětství.
Předposledním představením, které návštěvníci děčínské přehlídky viděli, bylo monodrama Jaroslava Střelky z Broukovcova Kamdivadla Zahraj ty ejsíky. My jsme o tomhle představení psali tady a tady, takže jenom můžeme s radostí konstatovat, že ejsíci měli několik potlesků na otevřené scéně a z kuloárů víme, že je o něj velký zájem (a když to dobře dopadne, pokusíme se ho uvést brzy i v Rumburku).
Závěrečné představení rumunského Teatrul Ludic lasi jsem vzdal.
Děčínská brána 2016 skončila, většinu cen bralo po zásluze Rádobydivadlo Klapý. Velká škoda je, že svého Strýčka Váňu se nepodařilo odehrát rumburským. Omlazený soubor se zdá být velice ambiciozní, mlaďoši mají za sebou úspěchy v soutěži Pohárek (monology i dialogy) a má velkou chuť se předvést v celovečerním představení. Jasným trumfem jsou i Ejsíci.
Jako nevyužitá příležitost naopak vypadá účast rumunského souboru. Zarát představení bez dostatečné možnosti překladu je poněkud nešťastné, určitou možností by pravděpodobně byla beseda s tvůrci a nebo třeba workšop.
Určitě by nebylo od věci, dostat do hry a do hlediště také normální publikum a nejen kolegy herce. Možné to je. Letos jsme to viděli třeba v Turnově.
Možnosti tu jsou. Uvidíme za rok.
