Kladenská kapela Zrní slaví patnáct let své existence a v rámci turné Prvních 15 let zavítala také do Lidových sadů v nám blízkém Liberci. Ukázala, že hudba je úžasným lékem pro naši duši i tělo. Tato parta pěti mužů nadchnula ve čtvrtek 17. března plný sál lidí. A co je na nich vlastně tak zvláštního?
Proč se na koncertě nesedí, bylo jasné hned v prvních taktech – u téhle hudby se prostě musí tančit. A když ne tančit, alespoň se hýbat do rytmu. Není divu, že nikdo v sále nezůstal stát bez hnutí – hlavní zpěvák Jan Unger si na pohybu totiž zakládá. Skákat a u toho precizně zpívat pro něj není žádný problém. Stejně tak napodobovat všemožné zvuky zvířat a přírody, anebo se dokonce svíjet na konci písně v klubíčku na zemi. Výhodou Zrní je, že tohle všechno u nich prostě nevypadá divně. Mají natolik alternativní hudbu, že kdejaká odlišnost s normou, kterou čekáme u běžných koncertů, zkrátka nezaskočí a nepřekvapí.
Kdyby nezpívali do mikrofonů a nebyli nijak ozvučení, lehce se dá uvěřit, že všichni z kapely dělají hudbu v souladu s přírodou. Napovídají tomu nejen lehké náznaky v písních – již zmíněné zvuky přírody – ale také celý jejich hudební pojetí. Pět bosých umělců, jeden kojot na bubnech a dva králíci na tričku více jak hodinu bavili nejen skalní fanoušky v první řadě. Bavili svými texty, nejčastěji přírodně laděními, svou nadpozemskou energií. Ale i nástroji, které používali – Jan Fišer se zhostil perfektním způsobem houslí, hlavní zpěvák mimo jiné také několika druhů fléten. Objevil se i akordeon či beatbox v podání bubeníka Ondřeje Slavíka. Škoda jen že až na samém konci koncertu.
Atmosféru podpořil také zpěvákův um napodobit a ukázat přesně to, o čem zrovna zpívá. Pokud tedy píseň byla o tom, že se držíme a držet se budeme, jedna ruka svírala mikrofon a druhá imaginární ruku. K vidění tedy potom byla také velká sova, co mává křídly a jiné pohyby, které díky osvětlení příhodně vytvořily stíny na stěně.
Pokud má člověk naposlouchané jejich písně, teprve na koncertě zjistí, že mají obrovskou dynamiku, kterou z běžného přehrávače nezažije. Vzhledem k tomu, jak se všichni umělci umí do této dynamiky vžít, je potom gradace písní mnohem nápadnější. Zjistit však také může absenci některých vícehlasů, neb jediný, kdo na koncertě zpívá, je právě jen Jan Unger. Zrní si pomohli předem nahranými vokály a jinými zvuky puštěnými v pozadí koncertů, které se nedají předvést přímo na místě.
Shrnula bych to asi tak, že pokud potřebujete dobít své duševní baterky, běžte právě na koncert Zrní. Důležité je však jasné poselství této kapely: následujte kojota a dejte si pozor na les, ať vás nespolkne hýkal.
Před časy zde byla publikována také recenze na desku Následuj kojota, přečíst si ji můžete zde.
A vloni jsme na nich byli v českolipském Progresu:
