Petr Pixy Staníček je význačná postava mezi českými webovými designéry a k tomuto tématu vydal nedávno knihu. Mimo to je ovšem mužem velkého záběru a mnoha zájmů, takže, než se v našem rozhovoru dopracujeme právě k té knize, probereme několik dalších témat. Jedno jsem vynechal a to je Pixyho série ‚kitty‘ ilustrací. Ty, bez dalšího komentáře, doprovázejí naše povídání.
Pixy, ty jsi býval velký psavec, poslední roky se omezuješ tu a tam na nějaký post na facebooku. Už tě nebaví psát?
Popravdě řečeno, já vlastně neměl nikdy ambice na blogování v dnešním slova smyslu. Nejspíš pořád jen hledám místo na komunikaci s partou virtuálních známých – jako byly kdysi BBSky blahé paměti, diskusní servery nebo jako je dnes Facebook. Nejsem žádný grafoman a nemám moc potřebu vytrubovat něco do světa. Nejsem ten typ, co si v Hyde Parku vyleze na stoličku a káže něco posluchačům. Nejsem vlastně ani z těch kolem, co mu naslouchají a hádají se do krve o všech těch zásadních tématech. Jestli něco, tak jsem ten strejda, co sedí o kus dál na lavičce s kámošem Pepou, sypou holubům a smějou se těm krávovinám, co tam ty blbci pindají… Prostě blog jsem měl hlavně jako nástroj pro pokec s partou lidí, co jsem víceméně znal.
Tvůj blog byl vyhlášenej, sledovanej a kultovní … Kromě postů specializovaných na problematiku webu, byl’s i angažovaný, ale hodně jsi psával i o vaření. A vaříš dál. Proč už nevíme co?
Když ten můj blog pak začlo číst řádově víc lidí, bylo mi to celkem jedno – až do chvíle, kdy mi do toho začali v komentářích čím dál víc krafat. Tak jsem to znechuceně zavřel, pak mi to chybělo, tak jsem to otevřel opatrně znova; ale jakmile se objevil Facebook a já zjistil, že se tam můžou s tou svou partou víceméně zavřít, hned jsem se tam přemístil a veškeré „blogování“ pustil k vodě. Dneska komunikuju přinejmenším stejně intenzivně jako v dobách nejaktivnějšího blogování, ale zase jen s uzavřenou skupinou známých (na Facebooku se nekamarádím s nikým, koho aspoň trochu neznám). Twitter mám jako jednosměrnou hlásnou troubu, kam jen občas píšu nějaké výkřiky, ale sleduju tam jen tři (!) lidi; na Okounu plkám v několika tématicky vybraných klubech s další bandou skvělých magorů — a jsem v podstatě spokojen. O soukromých věcech debatuju soukromě na Facebooku, když se mi povede něco zajímavýho uvařit, dám recept na Okouna do klubu o vaření, a když mě napadne něco profesního, hodím to nanejvýš na ten Twitter. Žádný blog mi nechybí, ambice něco sdělovat světu u sebe nějak nenacházím.
Hodně se změnila celá blogosféra. Jak jsou aktivní tvoji kolegové z té první vlny? Sleduješ někoho? A doporučíš?
Blogosféra se změnila radikálně, a právě tím, co jsem právě říkal. Zmizeli ti, co měli blog jako náhražku a nastoupili ti, co ho opravdu používají k jeho původnímu účelu: snadno pravidelně publikovat, vytrubovat se do světa, provozovat vlastní sdělovací médium. Z těch původních, z té první vlny blogerů tak zákonitě zůstali jen ti, kteří mají právě tuhle motivaci. Tedy především ti grafomani: určitě Dan Dočekal, svým způsobem Patrick Zandl nebo ještě jiným způsobem Martin Malý a snad pár dalších. Nesleduju nikoho, prakticky všichni ti „kluci, co jsme spolu mluvili“ tehdy na blogu, jsme dál v kontaktu na Facebooku nebo na Okounu. A to mi bohatě stačí. Představa, že bych měl zase někde publikovat pro mnohatisícihlavou veřejnost a nedejbože s nima muset diskutovat, mě spíš odpuzuje, než aby mě lákala.
Ještě než jsi se stáhl, stihl ses stát pro mnoho mladých (a možná i starších) ajťáků velikým guru. A byl’s to asi ty, kdo se nejvíc zasloužil o zavedení kaskádových stylů v Čechách a na Moravě. To asi nejde opomenout.
Já to tak samozřejmě nevnímám, šlo to nějak mimo mě a spíš jen sem tam něco zaslechnu. Ono už je to tak, že třeba sedíme v hospodě, objeví se tam nějaký mladý švarný vývojář „jé, Pixy, tvou knížku mi koupila máma, když jsem byl v první třídě!“ nebo „můj děda mi vyprávěl, že když byl mladej, chodil si číst o CSS na tvůj blog!“ a tak. Chlapec dostane bonbon, poplácám ho po rameni, zasmějeme se a dobrý… Ale s těma kaskádovýma stylama (a taky s přístupností webů) to pravda asi je, tam jsem se docela hodně angažoval, dělal intenzivně osvětu a evangelistu, protože lidi do tý doby ty weby hrozně prasili. Dnes je prasí taky, ale mnohem kreativněji.
Nevím jak moc se to ví, ale máš také pěkné portfolio věcí veršovaných a rýmovaných. Za všechny třeba mnoho různých variant říkanky Skákal–pes–přes–oves . Ta ožila mimochodem i na divadle. Uváděl ji Sklep v rámci jedné z Besídek. Jsi básník! Píšeš dál?
Ale asi jo, píšu básničky, tak asi budu třeba rýmař. Veršník. To, že ty moje Skákalpsy si vzali Sklepáci do huby na Besídkách, samozřejmě vím, oni jsou to slušní chlapci a předem se dovolili. Jednoho to potěší. Viděl jsem záznam a neurazilo mě to – určitě lepší, než když se téhož dopustil Aleš Sladký Cibulka se svou crew v pořadu O češtině. To bylo trochu sadomaso, který jsem dlouho vydýchával. V archivu ČT to možná pořád někde bude, ale radši nevědět.
Píšu furt, spíš nárazově než trvale. Akorát jak nemám tu potřebu světu něco sdělovat, natož odhalovat své rozervané nitro, tak do nějaké větší poezie se moc nepouštím, spíš si pro radost dávám takový těžký úkoly. Má to blíž k řešení hádanek a rébusů než k nějaké poezii v pravém slova smyslu. Nějakou dobu jsem se třeba angažoval v takovém rýmovacím spolku, kde se každý týden tvořily rýmovačky na daná slova. Ale ne úplně pitomě, to byla trochu vyšší dívčí, protože k nim byla daná i pevná forma, a kdo chtěl, mohl si to zpetřit třeba ještě akrostichem nebo jinou libůstkou (a já obvykle chtěl). A ono napsat třeba rondel, co má pevnou stavbu ABba-abAB-abbaA (áčka, resp. béčka se rýmují, přičemž ta velká A a B jsou refrén a opakují se komplet celé verše), obsahující slova prdel, žena, lednice, rok, nůž, a ještě s akrostichem a samozřejmě s nějakým dějem a smyslem — to je prostě výzva a zábava…
Podobně je to s překladama. Překládám hrozně rád, ale pro obživu bych to dělat nemohl. Vybírám si jen lahůdky a chuťovky, nejlíp takový, do kterých se jiným nechce nebo si na tom vylámali zuby. Přeložil jsem si třeba Jabberwocky od Carolla (a bez vší skromnosti myslím, že fakt dobře), nějakého Morgensterna, internetový hit Ievan Polkka, Gallows Pole od Zepelínů nebo Learning to Fly od Floydů, nějaké sloupky Dava Barryho, dokonce jsem přeložil i nepřeložitelný vtip (Hu Is Prezident of China)!
Jediná věc, na který jsem si opravdu vylámal zuby, je montypythonovský muzikál Spamalot, který mi leží rozdělaný v šuplíku už spoustu let. Ono se to samozřejmě nějak přeložit dá, ale je tam pár zásadních míst (mimo jiné hned klíčová úvodní scéna), které mi vrtají v hlavě roky a kde jsem už opravdu dospěl k závěru, že přeložit se bez změny podstaty prostě nedají. Snažil jsem se o to tak dlouho, až se muzikál Spamalot najednou objevil v plzeňském divadle, kam jsem samozřejmě hned vystartoval, abych se podíval, jak se s tím vypořádali — a překladatel Adam Novák mi bravurně předvedl, že se to přeložit opravdu nedá. Ten jeho překlad je dokonce až tak mizerný, že to představení skoro zabil. Fakt ho za to nemám rád. V Liberci to prý zvládli líp, rád bych to někdy viděl. A ze všeho nejradši bych byl, kdyby mě osvítila nějaká ta svatá žárovka a mě překlady těch klíčových míst napadly, a ten muzikál bych pak určitě někam procpal.
Spolu naživo jsme se poprvé potkali na workšopu ‚jak psát sitcom‘. Věnuješ se nějak tomuhle oboru? Máš něco rozepsaného?
Ono je to vůbec tak, že jestli mi má ještě někdy něco vyjít, tak bych byl nejradši, aby moje další česká knížka nebylo už nic o dělání webů. Třeba pohádky pro úplně nejmenší děti, který mám už nějakou dobu rozepsaný a ne a ne se k nim dostat. Anebo nějaký scénář nebo hra, kdyby se mi povedlo dotáhnout. On ten workshop byl skvělý v hlavně v tom, že všem přítomným hodně natvrdo ukázal, že psát scénáře a hlavně komedie není vůbec žádná prdel. A když pak kluci (omlouvám se Heleně) následně tvořili Comeback a já jen z povzdálí sledoval, jaká je to neskutečná dřina, když jsem měl jen velmi sporadicky možnost se třeba účastnit nějakého brainstormingu nad jedním drobným gagem, který tucet lidí společně piloval i několik dní – tak mě přešly všechny choutky psát něco podobnýho. Protože s vědomím tohohle je mi už předem jasný, že cokoli bych napsal, bude zákonitě ve výsledku blbý. Prostě proto, že ten velký kreativní tým, který by na tom tu nezbytnou práci odvedl, to tady nikdy mít nebude. Takže sice v tom šuplíku pořád pár námětů opravdu mám (dokonce i jeden rozepsaný pilot!), ale sitcomu se fakt bojím. Ale mám tam i jiný náměty a rozepsaný scénáře, třeba se jednou dokopu něco z toho dotáhnout do konce. Zatím nevím – každopádně teď momentálně jsem upsanej a na nový písmenka nebudu mít nějakou chvíli sebemenší chuť.
Nakonec to, proč k tomuhle rozhovoru vlastně došlo je tvoje aktuální kniha Dobrý designér to všechno ví! Vydals ji vlastním nápadem i vlastním nákladem. Je o tom, jak udělat web tak, aby fungoval tak, jak má, pro všechny. Pro zadavatele i pro uživatele. Už tě nebavilo to vykládat pořád dokola? Chyběl tady takový titul?
Napsal jsem tu knížku rok a půl, docela pomalu – po nocích po práci. A ano, hlavní motivací bylo asi nemuset pořád vysvětlovat věci, které skuteční profíci opravdu dobře vědí a přijdou jim samozřejmé – a které obrovská část lidí v oboru neustále dělá tak tragicky špatně. Ten titul tady skutečně chyběl, dokonce tak moc, že doba uzrála hned na dvě knížky na totéž téma současně. Když jsem si dal dohromady osnovu a sesumíroval obsah, potkali jsme se s Honzou Řezáčem — se kterým se známe léta a který je profesionál par excellence — a z něj vypadlo, že píše knížku prakticky o tomtéž. Akorát že on psal výrazně rychleji, když já byl v půlce, on už vydával. Zakázal jsem si tu jeho knížku byť jen otevřít, dokud tu svou nedopíšu, abych se jí nenechal ovlivnit. Ale z ohlasů, nějakých letmých citací a rozhovorů mi bylo jasné, že skutečně píšeme na stejné téma. Teď jsem se k té jeho knize konečně dostal (přesně v týdnu, kdy vyšla moje knížka, Honza tu svou doprodal) a když jsem ji během večera proletěl, musel jsem se místy vyloženě smát, jak moc stejný přístup k těm tématům máme a o jak moc stejných věcech oba píšeme. Sice každý poměrně dost jinak – moje knížka se snaží být přece jen trochu systematičtějším a o něco obecnějším průvodcem – ale smysl a poslání jsou stejné.
Když to celé zjednoduším, celý wedesign stojí a padá s tím, že aby to celé fungovalo, musí se správně potkat záměr provozovatele webu s požadavky a potřebami lidí, co na něj budou chodit. Jenom tak to profituje a dlouhodobě funguje. A všechno kolem jsou jen nástroje, jak to zařídit. Pokud se někdo soustředí na to, jak je namalovaná úvodní strana webu, dělá velkou chybu. Z tohohle hlediska to je tak strašně málo podstatná věc, má význam asi jako vzhled vstupních dveří v projektu rodinné vily. Bohužel moc často to v branži dopadá tak, že se staví „vily“, kde za krásnými vstupními dveřmi je skrytý schod, v domě neteče voda (protože na vodovod nikdo nemyslel), do patra se chodí přes záchod a v obýváku chybí podlaha. Ta knížka je v podstatě jen praktický návod, jak ten barák stavět od základů, nezapomenout ho připojit na sítě a propojit do okolí, postavit solidní konstrukce a funkční vybavení, a nakonec ho třeba i nějak vkusně nadekorovat. Není to žádná jaderná fyzika, pochopí to i dítě.
