Co je to slib? Pomožme si pro začátek stručným výkladem pojmu. Wikislovník to podává takto: “projev vůle, závazek, že mluvčí v budoucnu něco udělá, nebo se naopak nějakého jednání zdrží”. No, řekněte sami, zni to dobře, zní to splnitelně, zní to rozumně, ale hned pár vteřin (lépe – sekund) poté, co na pojem “slib” pomyslíte, vám jistě vytanou na mysli stovky případů, kdy sliby neznamenaly vůbec nic. “Sliby – chyby”, říká lidová moudrost.
Řekl bych, že dějiny lidstva (myslím tím ovšem především ty “moje” dějiny:)) jsou posety selháními, klamem a mamem, lží – což jsou přitom (a to je na tom to špatné) doplňkové produkty nesplněných slibů. Výjimkou jsou (byly) sliby, které učinila známá dějinná monstra, jako Adolf Hitler, Josef Stalin, nebo třeba “náš” Klement Gottwald. Ten první slíbil vyhladit celý jeden národ a nechal povraždit 6 milionů Židů. Definitivně se mu slib naštestí splnit nepovedlo, ale – no, tedy sakra! Ten druhý slíbil vybudovat na světě komunismus a několik desetiletí úspěšně klamal svět a národy jím spravované země, když tvrdil, že se mu to daří. Ten třetí sliboval zakroutit krkem svým oponentům a v mnoha případech slib skutečně splnil.
Na druhou stranu, kromě nevěrných manželů, porušujících manželský slib (a jedno z přikázání, jestli se ještě ví, co to je…), jsou s přehledem největšími neplniči slibů politici. Je až směšné sledovat, jak pravidelně v předvolebním období slibují voličům například modré z nebe, nebo třeba 5.000,- na hlavu každé potřebné osobě, plus vymýcení korupce a celkově lepší život… Vždy po volbách se nic z těch slibů v průběhu funkčního období nejen nesplňuje, ale pokud je to ještě vůbec možné, ani životní podmínky oklamaných voličů se nijak moc nezlepší. Masochistický volič zanadává, naklopí tam další dvě tři pivka navíc – a v příštích volbách opět sebevražedně volí nejslibnějšího slibovače.
Výborným příkladem je i současná hlávka salátu, pardon, opravuji, hlava státu, která do poloviny volebního období nesplnila dvanáct předvolebních slibů. Některé další nesplnila, protože splnit vůbec nejdou a nepůjdou, takže není jasné, jak je počítat. Na druhou stranu je třeba přiznat že z 42 předvolebních slibů jich 14 splnila a osm dalších průběžně plní. (Zdá se mi to, nebo jsem právě Miloši Zemanovi přisoudil nějaké kladné činy?)
Nemusím ale chodit tak daleko, jak je ode mne vzdálena špičková politika, což je – podle mého – v současné době (alespoň u nás) nejrychleji se rozvíjející oblast organizovaného zločinu, mnohdy dokonce nejen čistě kriminální, ale navíc i protistátní, neboť se odehrává ve spolupráci (či na pokyny) cizí(-ch) mocnosti(-í).
Kontrolní otázka: který ze slibů pana Babiše se splnil? Asi jen ten soukromý, neurčený veřejnosti, který (odhaduji) zněl zhruba: “Oholím ty Čehúny tak, že jim z toho nejméně sedm let půjde hlava kolem jejich prázdné státní kasy (a pak půjdu o dům dál, třeba do Francie)…”
Abych jen neplival jedovatou slinu na ostatní…I já sám toho dokáži více nesplnit, než splnit. Alespoň mi to tak přijde. Tak například, když pominu novoroční sliby, které jsou naprosto nesmyslné, tudíž nesplnitelné (“zhubnu”, “nebudu hašteřivý”, “nepozvednu hlas proti psíkovi svému”, a podobně), tak ještě pořád zbývá kupa slibů, které na mne vykukují spoza stromů při procházkách, nebo na mne padají z knihovny, okolo které procházím, ale nečtu jí…
A, v neposlední řadě, nepíši, opakuji – nepíši pravidelně pondělní blog pro vybezek.eu. Hrůza!
Stydím se, ale nic s tím nenadělám. Přemýšlím spíše o tom, zda by nebylo provozně jednodušší pozměnit definici významu pojmu “slib”. Třeba na: “slib je závazek, na jehož plnění se nemůžete spolehnout”.
Problém je ovšem v tom, že celá naše společnost (civilizace) mohla vzniknout, rozvíjet se, kvést, kypět a postupovat dopředu především díky splněných slibům. Těm psaným se říká smlouvy a jsou doposud základem byznysu, mezinárodní politiky, obchodu, obecněji “rozvoje” či “pokroku”. A kdyby jen byly stavebním kamenem zachování “normálního stavu či “statu quo”, už i to by bylo lahodné. Jenže, není. Jsme v poslední době stále častějii svědky toho, jak na politické scéně, v politickém zápase o přízeň veřejnosti, vítězí jakási donedávna nerozšířená strategie nenávisti, pomluv, fám, lží, falešných poplašných zpráv, pomlouvání politických protivníků, a podobně. A neplnění slibů je obligatorní, ani se nad tím moc nepozastavujeme. Děláme si z toho často legraci. Tedy legraci z toho, jak jsou nám tito “politici” a roznašeči primitivní nenávisti směšní. Jenže, takhle směšný mohl svému okolí připadat i rakouský kaprál, který ve dvacátáých letech minulého století hřímal tu svou nenávist vůči “nespravedlivému okolnímu světu” pro pár desítek příznivců v mnichovských pivnicích. A kam to pak během deseti let Adolf Hitler dotáhl? A co nám dnešní radikálové slibují? Že zavrhnou dosavadní směr politiky stávající evropské (ale i té americké) scény. Že zakáží, popřípadě vyženou muslimy. Že postaví neprostupné hranice. Že nám tu bude dobře, když se k nám nedostane nic cizího… Jinými slovy: zboří současné pořádky! No, díky, nazdar hodiny! To už jsme tu přece zažili! Komunisté to po jejich “únoru” 1948 udělali. Tuhle zemi, její hospodářství, její sociální prostředí, její vzájemné rodinné vazby, její tradice, její kulturu, tohle všechno po čtyřicet let úspěšně rozbíjeli, křivili, kazili a ještě na tom (v současnosti) slušně vydělávají… A připravili tím půdu právě pro ty současné negativisty, kterým nedochází, že bořit je snadné, tvořit ale obtížné…
No, nic. Už jsem to před pár lety, tuším, napsal (tady ve vybezek.eu, nebo jinde?):
Jak si to v kantýně Radia Svobodná Evropa při obědní pauze notovávali básník Ivan Diviš s literárním teoretikem a antropolgem Josefem Jedličkou(?) : „To jsou furt kecy, srandičky, srandičky… A najednou – hoří Řím!“
Stejně jako tehdy se nad tím pousměji, ale – ruku na srdce – zažít bych to nechtěl.
