Skupinu lidí vystupujících pod názvem D.R.E.D. z Náchodska , Kladska a Pražska známou prostě jako Dredi, potkávám na amaterských scénách s přestávkami dobře dvanáct-třináct let. Jejich úporná počáteční snaha být někde jinde vyrostla do osobitého stylu, který se dá nazvat pouze Dredem samotným.
Dredi se téměř nikdy neděkují a vystoupení začínají dříve, než někdo přijde. Dredi rezignují na jakékoliv příběhy. Jejich produkce se dá nazvat snad mší jejich pravd samotných, na kterých nejste vítáni ani nevítáni. Jste, jako oni jsou, paralelně vedle sebe. Není to zájem ani ignorace.
Dredi jsou nahota bez jakékoliv známky erotiky nebo smíchu. Nahota, která přišla ve vystoupeních pomalu, v odhalených prsech žen myjících se v mléce a vrcholí (zatím) děkovačkou nahého početného smíšeného orchestru (vloni), a nebo nahými herci putujícími po madlech divadelních sedadel zaplněných diváky.
Dredi nejsou pro každého. Dredi jsou pro každého. Ne všichni to však unesou. Otázka zní, kam dál to ještě jde.
