Na počátku roku 2016 vyšla v regionálním nakladatelství Bor útlá knížečka Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945–1948, věnovaná tématu vyhnání Němců z Československa po 2. světové válce.
Poslední dobou si vybírám nejednoduché čtení… Na knižní novinku mne upozornil jeden z FB přátel, který se na knize dokonce podílel, a protože ji v podstatě lze považovat za jakýsi doplněk či protipól nedávno dočtených Sudet 1938, opatřil jsem si ji. Doklad toho, jak čas umí trhnout oponou a oslavné ódy a nadšení se během několika let mění v nářek, bídu a nenávist.
128 stran rozdělených do několika různorodých částí, fotografie, plánky a především řada dobových dokumentů. Historický exkurz do dějin soužití Čechů a Němců (dlouho, předlouho bezproblémového), dějiny „odsunu“, detailně pak z Jablonecka a Liberecka. Citace dobového tisku (Naši hoši pročesávali za zpěvu partyzánských písní zdejší lesy a postřelovali houštiny … večer potom to nejkrásnější: hlásit svému veliteli počet zneškodněných nacistů – 30. 5. 1945). Osudy konkrétních osob a další citace z dobových materiálů (Co jsme neukradli my Češi, to ukradli Rusové… se vším se kšeftovalo… ty lidi, ty Němci, děti brečely, říkali jsme jim, ať neberou majetek, ať berou jídlo… k čemu necky, děti přece potřebujou jídlo). Vzpomínky odsunutých Němců a vzpomínky Čechů. A od strany 67 překlad vzpomínek Siegfrieda Geberta Žil jsem spoutaný v neklidné době (lépe řečeno několika kapitol z jeho vzpomínkové knihy).
Musím opakovat – není to jednoduché čtení. Dejme tomu, že osudy a vyprávění jednotlivých osob lze brát jako dokument a osobní vzpomínky, ale druhá polovina knihy, výběr vzpomínek Siegfrieda Geberta, působí (alespoň na mne) víc než kontroverzně. Nikde jsem nenašel zmínku, kdy tyto vzpomínky vyšly, ale překvapil mě jejich tón. Jsem ochoten polknout fakt, že se jejich autor cítí ublíženě, byť je v textu zmíněno, že otec byl člen NSDAP a některé výroky jsou víc než provokativní. Ale co nechápu je to, že se diví… Diví se tomu, jaký vztah měli Češi k sudetským Němcům, diví se tomu, jaký osud jim byl přichystán, diví se tomu, že Německo prohrálo válku, diví se tomu, že Němci museli nosit na ruce pásku, diví se vybombardovaným městům, diví se podmínkám táborů, přes které putuje a které bývaly německými koncentráky. A když pak čtenář narazí v textu na některé výroky, je vskutku na pochybách:
Jaká bolest být poraženým!Už jednou si Češi Sudety přivlastnili, v roce 1918, po skončení první světové války a zhroucení Rakouska .. po vzniku ČSR se snažili o počeštění sudetoněmeckých území s konečným cílem, aby se do roku 2000 státní hranice staly i hranicemi jazykovými.
Víra v Německo mi zůstávala skálopevně uchována a upevnila se ještě více v oné poválečné době … vyslovoval jsem naději, že se ještě dožiji zmrtvýchvstání Německa.
Na nástup (do transportního vlaku) dohlíželi uniformovaní Češi s puškami připravenými ke střelbě … byl jsem si vědom, že jsem právě očitým svědkem a současně i účastníkem události, která se odehrává ve všech zemích na Východě, kde žijí Němci … výseč největšího zločinu, který se stal německému národu.
Stravování v karanténním táboře bylo velmi skrovné. Ve správě fungovali ještě někteří bývalí vězni koncentráku a jeden z nich několikrát našim lidem potvrdil, že stravování zajatců do roku 1945 bylo podstatně lepší než vyhnanců.
Opravdu si nejsem jist, zda je možné přes všechny proklamace a memoranda definitivní usmíření a kolik generací ještě bude třeba, aby se takové kontrasty a hrany urovnaly…
A zde je možné nahlédnout do knihy prostřednistvím webu Kosmas ->
