Když se podíváte (již po dvacátétřetí) na film Vrchní, prchni! můžete se tentokrát zaměřit na to, zda v davu, který chytá falešného vrchního, zachytíte našeho redaktora Iva Šafuse.
Psal se rok 1980, konkrétně 12. března. Náš třídní, tehdy ještě soudruh profesor, nás před blížícími se jarními prázdninami nabádal, abychom se snažili a nevezli si svůj vozíček k maturitě prázdný, my – hlavy moudré, ale do pečiva.
Obvyklý průběh výuky byl náhle narušen příchodem zástupců Československého filmu Barrandov, kteří hledali na dobu jarních prázdnin chlapce jako statisty do nově natáčeného filmu.
A tak jsem se ocitl mezi cca 60 přihlášenými z karlovarského gymnázia, z nichž někteří se opravdu společně s dalšími zástupci středních škol v pondělí 17. března dostavili „na plac“. První den jsme byli jen seznámeni s požadavky – další tři dny budeme k dispozici celý den, pokud možno v šatech, které používáme na taneční. Budeme totiž hrát nějaká číšníky. Kdo neměl vlastní, dostal příležitost vybrat si z dovozených obleků. Ovšem hodit se prý bude i civil, protože kromě číšníků bude třeba i zákazníků…
Kromě nás, mládeže, se natáčení budou účastnit i někteří z domova důchodců a několik herců karlovarského divadla. Kompars měla na starosti asistentka režie Eliška Moulisová, malinká, pěkňounká osůbka, která si nás všechny omotala kolem prstu, i když mezi námi v davu skoro nebyla vidět a z níž si ostatní členové štábu dělali legraci, že se do ní celý kompars zbláznil. Zvládnout nás jí pomáhal pomocný režisér Jan Kubišta, chlap skoro dvakrát takový, jako ona.
Druhý den (v úterý) už se začalo s natáčením. V bílých košilích a sakách nám sice byla docela zima, ale dostali jsme řadu příležitostí se zahřát. Běhali jsme po Varech sem a zase tam, po Kolonádě, po Zámeckém vrchu, přes mosty, kolem restaurací. A to všechno kvůli tomu, že jsme po oněch místech honili Josefa Abrháma. Co a jak rozhodoval muž vzrůstem nevelký, s hlasem, který se příliš nehodil pro zvládání davu pubescentů… Přesto nás dokázal okřiknout, že nemůže běhat rychleji, než pan Abrhám, protože ho dohonit nesmíme. Ten pan režisér se jmenoval Ladislav Smoljak.
Vpředu Jirka „George“ J., za ním Láďa W.
Ještě jednou Láďa W.
Ve středu opět běhání, ovšem pro nás zcela nepochopitelně běhal pan Abrhám mezi námi. Některým z nás byla opět vytýkána přílišná rychlost, ve scéně odjezdu automobilu po nábřeží, točené přes zadní sklo, nebyl pro některé problém auto předběhnout… Takže znovu a znovu – a nebyla nouze o pořádné držkopády, když ti vepředu podle potřeby zpomalovali a ti vzadu stále běželi a tlačili se jim do zad.
Vlevo Jirka „George“ J., vedle něho nebožtík Marek V.
Vlevo Honza K., vedle něho Jirka „George“ J.
Ve čtvrtek po hospodách. Tehdy ještě Grandhotel Moskva (i když místní stále říkali Pupp), v němž jsme prolezli několik sálů a salonků, Elefant, Krásná královna, abych jmenoval ty nejvýznamnější. Ve scéně, kdy pan Abrhám vtrhne do sálu a všichni čekající mávají bankovkami, které on sbírá a strká je do kapes, nám rozdali skutečné peníze. Scéna se natočila a my měli zákaz odcházet, protože se peníze nejprve museli přepočítat. A pochopitelně, jedna bankovka chyběla. Podezření z nás bylo s omluvou sejmuto, když pan Abrhám objevil zapomenutou bankovku v šatně v kapse…
Zleva nebožtík Marek V., Láďa W. a pod žlutou šipkou moje maličkost
Pod žlutou šipkou máchám bankovkou já
A ještě jednou nebožtík Marek V., Láďa W. a já
Podařilo se mi všechny hlavní „uhnat“ a požádat je o podpis. Když jsem žádal pana Kubištu, aby pod podpis napsal, jakou funkci u filmu má, srdečně se rozesmál, podíval se na mě a optal se „A co Abrhám, napsal ti tam HEREC?“
Zleva – Marek V., Jirka „George“ J., Láďa W., Honza K. a vpravo já
Láďa W. a já
znovu totéž obsazení
Láďa W., Jirka T.
Já vybíhám ze dveří karlovarského Vřídla
A ještě jsme si zjistili, jak se ten film jmenuje, abychom mohli jít do kina a zjistit, co jsme to vlastně provozovali. Ano, ten film se jmenoval Vrchní, prchni! Díky, pane režisére, snad je to v Českém nebi opravdu taková bžunda, jako v poslední hře vašeho divadla…
A ještě jednou se u nás objevili zástupci filmu, ale to už jsem měl smůlu. Sháňka byla po hubených holkách a po modrookých blonďácích, což jsem ani jedno nebyl. Šlo o polsko-český film Slaná růže a přiznám se, že jsem nikdy neměl šanci ho vidět. Moc rád bych věděl, jestli je tam Šárka vyklánějící se z okna vagonu a Pavel v černé uniformě na peróně. Jenže takové filmy asi už nikdo vydávat nebude.
No a na závěr snad už zbývá jen říct, že jsem ten film viděl mockrát. Ale až díky moderní technice se mé výkřiky „tam někde jsme byli“ mohl proměnit v oznámení „tak tohle, to jsem já“.
Převzato z webu www.dvdinform.cz
