Vlastním se svojí sestrou nemovitost. Hezky rovným dílem, rukou společnou a nerozdílnou. Ona nemovitost je, jaksepatří, pojištěna. Není na tom co řešit nebo měnit … nebo alespoň nebylo, dokud nezazvonil telefon.
Na druhém konci drátu – nebo vlastně signálu – byl ženský hlas z České pojišťovny, který se nás snažil přesvědčit o tom, že je naprosto nezbytné, abychom se kvůli oné pojistce setkali (údajně kvůli znění nového občanského zákoníku?), že nějaké nové skutečnosti nelze řešit po telefonu a navíc – že je to třeba řešit s konkrétně vyškoleným expertem. Divné bylo, že na přímou otázku, zda je se smlouvou něco v nepořádku, jsme byli ujištěni, že vše je OK, jen se prostě musíme sejít, buď návštěvou u nás doma, nebo u nich v děčínské kanceláři.
Návštěva u nás doma nám nepřišla jako dobrý nápad. Je tu třeba na vysvětlenou dodat, že má sestra využívá některé služby pojišťovnictví a já jsem v tomto neposkvrněný a platím za vymítače těchto prodejců. V každém případě se zhruba shodneme na tom, že pojišťovák může vstoupit do domu jedině až po katastrofě. Celé to prostě zavánělo onou dobře známou praktikou – pozveme je pod nějakou záminkou, vykecáme jim díru do hlavy a prodáme nějakou pojistku… Domluvili jsme termín a poté bez nadšení vyrazili do toho 20 km vzdáleného Děčína.
Při odjezdu jsem slíbil své ženě, že vydržím být slušný a nebudu se ani smát, ani prát, načež ona prohlásila, že jim klidně máme dát čočku. Vyjeli jsme tedy s bojovou náladou. Snad proto jsme byli se sestrou na místě o něco dřív a vešli do kanceláře České pojišťovny asi o pět minut dříve (i když to etiketa zavrhuje!). Tak se nám stalo, že jsme v přímém přenosu viděli, jak onen expert prchá z místa činu (prý náhlé neodkladné záležitosti!) a předává nás do rukou zjevně nezkušených kolegyň. Expertní znalosti najednou potřeba nebyly.
„Máte tady v tom pěknej bordel!“ zahlásila sestřička na úvod a stanovila tak výchozí mantinely jednání. Úřednice nás s omluvami vlákaly do vedlejší kanceláře. Zjevně zaskočené kolegovým útěkem nebyly vůbec na nic připravené. Bez odkladu tedy musely přistoupit k onomu zástupnému „problému“ ke kontrole smlouvy, která je tak prostá, že k porovnání dat a ke zjištění, že se nic nezměnilo, stačila asi minuta. Fiktivní munice byla vystřílena a co teď. Nastala pravá fáze návštěvy – prodej. Myslím, že nejlépe ho charakterizují úryvky z rozhovoru, které mi utkvěly v paměti:
„Tak bychom si mohli popovídat o tom vašem životě,“ prohlásila zjevná elévka v branži. To nás trochu zarazilo. Rozhlédl jsem se po kanceláři, jestli tam není kanapíčko a nejsme u psychiatra – nebylo.
„Nechci si povídat o životě, chci vědět, jestli je všechno v pořádku se smlouvou.“ držela náš prapor sestra.
„Ale jistě, ale jistě,“ elévka na to.
„No, tak v tom případě už můžeme jít….“
„Ještě musíme vyplnit formulář…“ zasáhla zkušenější kolegyně
„No a při tom si můžeme popovídat o tom vašem životě..“ ta ženská to opakovala jak Indové mantru.
Po několika takových pokusech jsme se dostali k prvnímu jádru věci, jakže to jsme doposavad pojištěni. Sestra po pravdě prohlásila, že vše potřebné má u konkurence a já tasil trumf – jsem čistý, nepopsaný list (což je pravda). Zavládl úžas a zděšení, po němž následoval učebnicový útok na city.
„Možná, že se vám do teďka nic nestalo, ale co když se vám stane, co když budete mít dlouhodobé následky, co když se dostanete do finančních potíží, já jsem znala člověka, který také nebyl pojištěný a stalo se mu…“ zarazil jsem ji.
„Víte, že si kazíte karmu, když říkáte takové věci?“ prohlásil jsem zcela klidně.
„Ale… to snad..“
„Ale opravdu, to se vám v budoucnu může vrátit.“ trval jsem na svém.
Byly obě vykolejeny. „Ale to my ..ne.“ nucený smích. Ode mne neopětovaný. Útok byl odražen, já zařazen mezi šílence a nechán na pokoji. Na řadě byla sestra. Nabídly jí životní pojištění.
„Jsem stará a nemocná, mě už nikdo nepojistí.“ prohlásila jasně.
To už jsme se bavili na jejich účet nepokrytě. Přesto to ty dvě stále nechápaly a nevzdávaly, nechtěli jsme v tom pokračovat, přestávalo to být důstojné, ale prostě nešlo odejít. Stále padala ta věta: Pojďme si popovídat o vašem životě“, která, jak se ukázalo, měla dál pokračování: „o tom kam jezdíte, co nakupujete … bla bla bla.“ Došlo to až k takovým humorům, kdy jsme na otázku provokující povinné ručení „Máte auto? oba shodně odpověděli, že ne (což je papírově pravda) načež na další – „Čím jste přijeli?“ jsme zase po pravdě prohlásili „Samozřejmě autem.“ No fraška.
Odešli jsme proti jejich vůli, ale už to dál nešlo. K nevyplněnému formuláři (něco jako výslechový list) jsem při odchodu prohlásil, ať tam napíšou, že nic nemáme. Celé to trvalo asi třicet minut, ale přišlo mi to jako věčnost. Vyšli jsme se sestrou ven a smáli se celou cestu domů, i když jsme vlastně měli být naštvaní za předem jasnou zbytečnou ztrátu času, benzínu i energie. Takže až vám zavolají… a vy vážně nebudete mít reálný problém něco řešit …. tak vám držíme palce.
PS: Nejde někde pojistit proti pojišťováckým praktikám?
