Ne, nečekejte prvoplánovou pornografii. Je to o něco banálnější.
Nadšený z toho nejsem, ale vtíravě se do mých myšlenek neustále pašuje myšlenkový řetězec z jedné nedávno čtené knížky. Za chvíli se k ní dobabaráme.
To máte tak. Naposledy o minulém víkendu (6.-7.2.) byla média naplňována informacemi z demonstrací pro i proti něčemu. Zpráva střída zprávu, tuhle má někdo názor, tenhle ho zase vyvrací. Tenhle je chytrý a vzdělaný a zná historii, takže argumentuje takříkajíc s hlavou a s patou. Tuhle je blb, který ničemu nerozumí, nic neví, nic netuší, dějepis je pro něj sprostý výraz ztělesněný fousatou smradlavou pančelkou, který ho tahala za vlasy. Ale ňouma víc řve, takže je víc slyšet. Koukám na to a zoufám si, že takhle se k nějakému státu, který by byl pro lidi, asi nedobereme. A jak jsem to sledoval, tu jsem si myslel tohle a tu zas něco jiného, zcela opačného. Nejprve jsem to bral jako myšlenková cvičení. Ale to mě přestalo bavit, začal jsem být příliš vtažen do hry. Nejsem úplně nejmladší a docela dost jsem toho prožil. Sice jsem si cestou také užil, ale ta pasáž, kdy díky soustředěnému úsilí mých spoluobčanů jsem byl nakonec donucen odjet do exilu, patří k nejhnusnějším zážitkům mého života. Proto je mi dnes nevolno, když kdejaký pitomec či kdejaká fiflena prohlašují, že “asi budou emigrovat”, když zrovna někdo nesouhlasí s jejich nablblými názory. Nevědí, o čem hovoři…No, nic. Zpět. Nakonec mi (u těch víkendových zpráv) došlo, že jsem na nejlepší cestě stát se přesně tím zmateným, informacemi zavaleným XY-lonem, který bude nekonečně mudrovat nad něčím, s čím nepohne. A bude se obávat, skoro jako Konvička a jemu podobné nádoby slizu a hnusu a odporu, všeho, čemu ne dost dobře rozumí.
Ono je to trošku složitější. Ve dvaceti jsme všichni géniové. Některým to zůstane až do období stařecké senility, že se z toho pocitu “vševědoucnosti” nikdy nevyhrabou. Někteří si na cestě uvědomí, že jednolitý kontinent geniality, který je naše mysl ve dvaceti, se s přibývajícími lety a hromadícími se znalostmi drobí a drolí na malé ostrůvky určitých znalostí, mezi nimiž se ovšem zvětšuje prostor oceánu nevědomosti… Obyvatelé (nositelé, majitelé) těch ostrůvků jen těžko a toporně budou hledat společnou řeč s těmi (jednoduchými) génii…
A jak jsem tak přemýšlel nad tím, proč xenofobové hovoří, jak hovoří, proč se jejich mysl otáčí pro mě tolik nepochopitelným způsobem, přijal jsem pro sebe jakousi pracovní teorii. Je o tom, že všichni, jeden a jedna vedle druhého a druhé jsou obětmi. Ano, jsou to oběti záměny pohlaví. Mimochodem, pěkný film je nyní čerstvá “Dánská dívka”. Zpět. Ti deprivanti, kteří nyní vedou shromáždění proti islámu, proti přistěhovalcům, proti havloidům, proti “kavárně”, proti asi všem, kteří jsou normální, jsou postiženci. Jsou to – tvrdí má teorie – ženy v tělech mužů a naopak, muži v tělech žen. Ne doslova, i když nevím, kolik z nich si možná před odchodem na demonstraci ten vibrátor skutečně do sebe zavede. Ono ale stačí, když to budeme brát v přeneseném významu. V každém muži je nějaká ženská část, a kdo si s tím neumí v průběhu života poradit, je odsouzen k tomu, aby trpěl. O ženách se tvrdí totéž, ale nejsem žena, tak to raději netvrdím…
Pasáž z knihy, která mou obavu z toho, jak to může dopadnout, když davům zneuznaných deprivantů vévodí ještě složitější postiženci, zní takto: “Skutečnost je taková, a říkám to bez uzardění, že bych býval raději byl ženou. Nikoliv nutně živoucí, aktivní ženou, manželkou, matkou; ne, nahou ženou, ležící na zádech s roztaženýma nohama, drcenou vahou mužského těla, ženou, kterou muž uchvátil a do které proniká, ženou, která se v muži topí a stává se nekonečným mořem, v němž se topí i on, rozkoší bez konce a bez začátku. Ale nebylo mi to přáno. Místo toho se ze mě stal právník, pracovník bezpečnosti, důstojník SS a posléze ředitel továrny na výrobu krajek. Je to smutné, ale je to tak.” (Jonathan Littell – Laskavé bohyně)
Uf. Uf proto, že si dovedu představit – ano, i já mám svůj druh představivosti a vciťování – jakou paseku by podobné nevydařené osudy, vtělené do postiženců na náměstích, mohly způsobit tady a teď.
