V pondělí 8/2/2016 otevřel Schrödingerův institut v Rumburku Koťátko, neboli zařízení pro předškolní děti. O co přesně jde, nám vysvětlila ředitelka institutu, Gabriela Doušová.
Co je Schrödingerovo Koťátko?
Je to projekt Schrödingerova institutu pro předškolní děti, které z jakéhokoliv důvodu nechtějí či nemohou chodit do školky. Většinou se to týká dětí ze sociálně slabých rodin, ale také z rodin nepodnětných či výrazně nefunkčních, ale jsou to i děti rodičů cizinců, kteří neovládají dostatečně český jazyk a chtějí nenásilným způsobem začlenit jejich děti do většinové společnosti.
V druhé řadě Koťátkem nazýváme naše denní kluby pro předškolní děti.
Proč je projekt zaměřen na děti právě z těchto cílových skupin?
Máme zkušenosti, že tyto děti mají oproti vrstevníkům z majority velké nedostatky v základních sociálních návycích, znalostech a dovednostech. V den, kdy nastupují do prvních tříd, mnohdy neznají barvy, jména zvířat, nerozeznávají pravou a levou stranu. Mají velmi omezenou slovní zásobu, kromě peprných vulgarismů, které nadužívají, aniž by znaly jejich význam. Nemají dostatečně vyvinutou jemnou motoriku, je pro ně obtížné udržet tužku, navléknout korálek na nit, stříhat nůžkami. A to nemluvím o tom, že některé z nich neznají splachovací toaletu, vodovod, lednici, vanu, pračku a další vymoženosti, které jsou pro nás naprosto běžné.
Jsou všechny děti takto zanedbané? A jsou to romské děti?
Rozhodně ne. Chodí k nám děti ze slušných, ale chudých rodin, které se o své děti starají, jak nejlépe dovedou. Ale nemohou jim z různých důvodů poskytnout to, co je běžné v rodinách většinové společnosti.
Máme většinu romských dětí, ale je zde i několik Asiatů, ale i dětí bílých rodičů.
Proč jim nemohou poskytnout potřebnou kvalitní výchovu, jako je to u dětí z majority?
Třeba z důvodu nevzdělání rodičů. A ti jsou často obětí výchovy jejich nevzdělaných rodičů. Jejich rodiče jsou mnohdy druhotně negramotní, to znamená, že už jejich prarodiče neuměli číst a psát. A bohužel, všichni jsou obětmi nefunkčního systému a přehlížení sociálních problémů všech našich porevolučních vlád.
Myslíte si, že když k vám chodí děti do Koťátka na čtyři hodiny dopoledne, že to na setření těchto handicapů stačí?
Drtivá většina těchto dětí jsou děti velmi chytré, bystré a inteligentní, a ty čtyři hodiny výchovy denně formou didaktických her, působením dobrých příkladů, láskyplným přístupem našich pedagogů a osobní péčí o každé z dětí dokáží za několik měsíců udělat divy.
Proč to jde u vás a proč ne v mateřských školách?
Myslím si, že by to šlo i v mateřinkách, kdyby nebyly tak přetížené. Hodně dětí, málo učitelek. Navíc nemají dostatek času na to, aby se věnovaly speciálně dítěti, které je ve výchově a vzdělání pozadu za svými vrstevníky. Takové dítě pak neudrží krok s ostatními dětmi, zůstává stranou, není oceňováno a pozitivně motivováno. Pozornosti, která je věnována úspěšnějším dětem, se pak začne dožadovat zlobením a provokacemi, čímž se celá situace ještě zhoršuje. Takové dítě se pak dostává zcela mimo kolektiv, stává se outsiderem, neoblíbencem, otloukánkem. A tento cejch si nese s sebou i do školy. A zde tato spirála zkázy člověka pokračuje, až do jeho patnácti let, kdy odsud odchází asociální, zlomený jedinec, nezačlenitelný do společnosti, která ho do jeho prvních let brutálně odkopává. Je zahořklý, nenávistný, nedůvěřivý. Jak potom mají vypadat jeho děti, kterým předává tuto svou špatnou zkušenost? Jak potom mají ony důvěřovat našemu světu?
V našem projektu jde o to zastavit toto řetězení špatných zkušeností a s tím souvisejících problémů.
Jak na vaše aktivity reagují rodiče těch dětí?
U většiny z nich v prvních týdnech cítíme nedůvěru. Je samozřejmé, že mají strach, aby jejich děti u nás nestrádaly. Ale když vidí, jak jejich děti prospívají, jak jsou u nás spokojené a jak se těší, až zase půjdou do Koťátka, jejich nedůvěra taje. Přesto to neznamená, že se s tím můžeme spokojit. Stačí málo a vše může být zničeno. Musíme stále znovu a znovu s nimi komunikovat, vysvětlovat, ukazovat, co a jak s jejich dětmi děláme. Musíme pracovat i s těmito rodiči.
Kde všude najdeme Koťátko?
Máme zatím první dva kluby. V Jiříkově funguje druhým rokem, v Rumburku, v budově bývalé České spořitelny jsme ho otevřeli v pondělí 8. února.
Je o Koťátko zájem?
V Jiříkově je těžké získat důvěru romských rodičů, a proto těch dětí zde není mnoho. Jsme rádi, když jich přijde pět najednou. O to se jim však můžeme víc věnovat.
V Rumburku je situace jiná. Zde již několik let fungovalo obdobné zařízení pod rumburskou charitou, která však v závěru minulého roku tuto aktivitu přestala vykonávat.
Vedoucí tohoto klubu nás oslovila, jestli bychom nechtěli podobné předškolní zařízení otevřít a nabídla nám i svou pomoc. A vzhledem k tomu, že má důvěru rodičů děti romských i Asiatů, dokázala kolem sebe soustředit skoro dvacet dětí. A to je velký úspěch.
Kolik bude Koťátek?
Určitě bychom chtěli otevřít podobné kluby ve všech potřebných oblastech, kde se vyskytují sociální a společenské problémy, které negativně tyto děti ovlivňují. A těch je na Šluknovsku několik desítek.
Co tomu brání?
Většinou nemůžeme sehnat vhodné prostory a za přijatelnou cenu za pronájem, kde bychom mohli podobný klub otevřít, například na Kovářské ve Varnsdorfu, a také nemáme potřebné množství kvalitních pedagogů.
Prý máte i romské učitelky. Jste s nimi spokojeni?
Ano, zaměstnáváme Romy na mnoha různých pozicích, včetně pedagogických, a nemohu si na ně ztěžovat.
Pomůže to při práci s dětmi?
Rozhodně ano. Mnoho romských dětí má z nás, bílých strach. Romská učitelka je pro ně alespoň v prvních dnech záchytným bodem v cizím, a pro ně dosud nepřátelském světě. A totéž platí i pro rodiče dětí.
Jak můžu přihlásit své dítě do Koťátka?
Stačí jen přijít do klubu a domluvit se s vedoucí učitelkou. Nejsme školka, jsme jenom otevřený klub, takže pokud nám stačí kapacita, jsou naše dveře otevřené pro všechny.
A kolik zaplatím?
U nás si děti platí pouze za svačinky, a to stokorunu měsíčně.
Není to diskriminační pro ostatní děti, které si musí za klasickou školku zaplatit o několik stovek navíc?
Rozhodně to není diskriminace. Je to záchrana. Nebo si myslíte, že by bylo lepší, nechat je živořit na ulicích, na skládkách a v temných dvorcích, jako to bylo celých dvacet let? A vymlouvat se, že se o ně mají postarat jejich rodiče?
Tyhle řeči poslouchám už od devadesátých let z různých úst a naše společnost se tím bohužel řídí. A co je výsledkem? Celé dvě generace zdevastovaných, neperspektivních, zbídačených a nešťastných bytostí, které jsou sami sobě i celé společnosti na obtíž.
Tohle musí skončit a někdo začít musel. Tak začal Schrödingerův institut, a jestli můžeme zachránit ročně jedno dítě, jeden lidský osud přivést na správnou cestu, rozhodně to stojí za to.
