Ta kniha už je sice starší, ale informace v ní nestárnou, ba možná naopak získávají nový a nový význam. Mladá fronta vydala v roce 2013 knihu „Sudety 1938 – pohledem důstojníků německé armády“ autorů Jana Lakosila a Tomáše Svobody o obsazování pohraničních oblastní Československa po Michovské dohodě.
Poslední dobou moc nečtu, což považuji za chybu. Přesto ale knihy stále nakupuji, i když většinou úzce specializovaně. K tématům, která mne spolehlivě dostanou, patří válka, hlavně ta druhá světová. Především pokud se otře o území, která znám. Takže nedávno v Praze můj zrak spočinul na knize Sudety 1938 a když jsem ji otevřel, bylo rozhodnuto. Cheb, Loket, Karlovy Vary, Jáchymov, Bečov, Toužim, Rozvadov, Přimda, Stříbro, Chomutov, Rumburk, Varnsdorf, Waltersdorf, Ebersbach, Brtníky…
To vše velmi, velmi netradičním pohledem – jedná se o překlady zpráv důstojníků německé armády, kteří své poznatky a postřehy sepsali bezprostředně po návratu z nasazení v Sudetech a které byly částečně publikovány jako armádní materiály, částečně jako soukromé texty pro úzký okruh známých a přátel.
Ein Volk – Ein Reich – Ein Führer. Hrdi na to, že osvobozují utlačované a týrané soukmenovce, že jim přinášejí mír a svobodu a ženou pryč ty svinské Čechy. Útlak, bída, teror. Dokladovaný tím, že byly strhávány zakázané svastiky a četnické stanice střílely po ordnerech, kteří se pokoušeli jejich posádky zabít. A na pozadí známky toho, že přinášený mír měl být hájen rozpoutáním války, protože vlastně všichni vypravěči byli na „manévrech“ a „cvičeních“ v ostré bojové pohotovosti kolem našich státních hranic.
Zdůrazňování německé preciznosti a českého lajdáctví a nepořádnosti. Údiv nad tím, že židovský lékař zbaběle prchnul před příchozím vojskem a nechal soukmenovce trpět bez ošetření. Obdivování krajiny i místních nadšených děvčat. Slavobrány, girlandy, květiny a hostiny. Několikrát jsem si vzpomněl na vyprávění nejstaršího Jiříkováka, kterého jsem měl možnost před časem poslouchat při návštěvě v Heilbronnu. Jak byli v Říši považováni za póvl a druhořadé občany, kteří nebyli zpočátku dost dobří ani pro armádu a hodili se tak maximálně do týlových jednotek… Všechno je prostě jen a jen o způsobu podání a výkladu, historie je hrozivě ohebná a proto je třeba dívat se ze všech možných stran.
Zajímavým bonusem jsou citace v kapitole o informační válce německé propagandy. Právě tady je řada zpráv z našeho blízkého okolí a tak je člověk dokáže patřičně ocenit. A na nich si ověří, jak seriozní zprávy, včera, dnes i zítra, mohou být naprostý blábol:
„Spolu s dalšími kamarády se pokusili projet z Krásné Lípy do Rumburku. Cesta vede přes oblast Schöberu, kde se nachází česká opevněná linie s početnými betonovými bunkry. Byli tam vlákáni do léčky a současně postřelováni ze tří stran.“
Snad není třeba nikoho nabádat, aby se podíval do mapy. Bohužel mám pocit, že tyhle metody při informování o lecčems dodnes zůstaly platné, vždyť co je psáno, to je dáno, bez ohledu na realitu a pravdu. A tak se v německých novinách objevovaly titulky „Oko za oko, zub za zub. Za každého padlého německého občana deset Čechů!“
A úplnou třešničkou je projev poslance JUDr. Aloise Neumana ze 4. března 1938, který pronesl na 135. schůzi Poslanecké sněmovny. Na pozvání poslance za DsP Karla Hermanna Franka a v jeho osobním doprovodu totiž absolvoval cestu po Sudetech za účelem posouzení útlaku německého obyvatelstva. A nějak se to „hostitelům“ nevydařilo. Co je ovšem opravdu zvláštní, že některé části textu by snad mohly klidně být proneseny i dnes:
„V místě je 17.000 obyvatel a 2.800 nezaměstnaných, největší ranou bylo zastavení továrny na porcelán. Jenže továrnu nezastavila vláda, továrnu nezastavil berní úřad, továrnu nezastavil nikdo z veřejné moci, továrnu zastavil německý kartel. Kartel platí majiteli roční apanáž pod podmínkou, že tato nebude pracovati!“
Na druhou stranu, užili jsme si volání Čechy Čechům i tady dost a dost. Stačí se ale podívat na mapu německy mluvících oblastí, aby člověk zapochyboval, komu tedy vlastně co.
