Minulý týden, v úterý 26. ledna začala být naše trochu mamutí setří slečna Anča neklidná.
Gordonsetři jsou krapítek svéhlavá zvířata, tak jsme usoudili, že na ní vlezla jedna z těch jejích “nálad”, kdy se rozhodne prudit a prudit. Pořád něco sháněla, hrabala si pelech, až to začalo být mé dobré ženě Dominice přece jenom trochu divné. I začetla se do vygooglených pojednání o falešné březosti. “No, jasně”, povídá po nastudování, “je to falešná březost.” A že prý tam píší, jak fena může mít nalité cecíky (Anča měla, celkem často v posledních letech), jak si chystá pelech na porod (Anča chystala), jak dokonce může začít pracovat k porodu a mít stahy (Anča měla). Navíc musím zdůraznit, že na Anče nebylo vůbec nic znát. Neměla břicho, cecíky se jí nalívají na povel, lítala venku jako splašená… A tak dále. Takže jsme se uklidnili, nechali Anču na kanapi a v relativním poklidu sledovali polední zprávy. Jo, my to takhle máme. Prostě někdy koukáme i na polední zprávy, nadáváme na poměry a pak zase neděláme nic. V to úterý to bylo jinak. Dominika se najednou otočila směrem k Ančině pelechu a hodně vytřeštěně pravila: “Do p.dele! Vona fakt rodí!” Což tedy byla čirá pravda. Dokonce už měla sežranou placentu toho prvního bobka. Za chvíli vyloupla ještě jednoho, ale to už bylo vše. Takže – poučka, kterou nechám vytesat až bude kam, zní: “Ne každá falešná březost je falešná!” To je dobré, ne? Když jsem následně odpočítal 64 dní od chvíle, kdy Anča začala rodit, vyšlo mi, že zabřezla koncem listopadu s místním kabrňákem Bobešem (pestrá jihočeská směska), neb jsem je načapal za domem, jak se tváří nenápadně, ale asi už bylo “naštěkáno v troubě”. Zajímavé na tom bylo, že přesně tou dobou jsme tu hlídali fenu pražskou Alici a naší druhou slečnu Mímu. Obě háraly jen to fiklo, jen ta Anča to dělala nějak nenápadně, takže jsme jí neuhlídali. Ještě na vysvětlenou: Anča totiž před lety dostala nějakou injekci na pozdržení hárání. Při tom injektování nám bylo sděleno, že se hárání může nejenom oddálit, ale také případně už nikdy nedostavit. Načež se několik let opravdu nic nedělo, Anča nehárala, takže jsme se domnívali, že nastala variace B, že už tedy nikdy hárat nebude… BB, tedy Borec Bobeš to ovšem nějak,ehm, přestříknul, či co…
A tak jsme tu měli posledních pár dní docela šrumec, protože jsme museli narychlo zřídit porodnici, výchovný pavilon, odclonit Mímu a ještě přivítat hosty, kteří holt byli celkem neodvolatelně objednáni mnoho týdnů dopředu, takže prostě mazec… (Moje zpoždění to ale neomlouvá, říkám kajícně…)
A tak jsem jen koutkem mysli zaznamenal, jak si studenti na jižní Moravě nechali “poradit”, na co se mají ptát pana prasodenta, který k nim zavítal, přičemž aby to náhodou nepopletli, studenti jedni popletení, tak jim otázky pančelka raději rovnou napsala na lístečky, z nichž to pak zajíkavě panu hlavě státu předčítali. Byly to poměrně sofistikovaně formulované dotazy z oblasti chodu věřejnoprávních médií, ze zahraniční politiky, cosi o kouření. Ech. Trochu se divím, že hlavovi státu z toho nebylo stydno. Vždyť on sám se musí ze své komunistické minulosti dobře pamatovat, jak se za “socíku” pečlivě připravovaly podobné oficiální návštěvy. A jak se pečlivě připravovaly i “spontánní” otázky z publika, jak se “spontánně manifestovalo” za mír, za Stalina, za Dubčeka, za Husáka. Takže teď to asi až do změny (buď volbou nebo kalašnikovem, jak radí hlava státu) bude “spontánní” dotazování na prasodenta pomocí přesně napsaných a pečlivě formulovaných otázek z dílny “pančelky”. To je hnus, velebnosti, řekl by klasik…
Jdu přikojovat. Jo, kdyby vás napadla originální jména dvou chlapců, tak sem s nimi! Dík.
