O víkendu jsem, kromě hudební a vinné vložky v sobotu večer na Fabrice, kde sobě pro radost a pro potěchu přítomných konzumentů hrály kapely “Vyjakomy” a “Papír, sklo, plasty” (bylo to fakt dobré!), četl a četl. A ublinkával a ublinkával…
V roce 2006 vyšla (tuším, že vlastně poměrně rychle i v českém a dobrém překladu) knížka britského autora Jonathana Littela “Laskavé bohyně”. Tehdy jsem jí shltal a teď o víkendu jsem si řekl, že zkusím “druhý” pohled. No, to jsem si dal!
Kdo knihu četl, případně kdo zná její obsah, teď pár řádků může přeskočit. Pro ty ostatní: kniha “Laskavé bohyně” jsou fiktivní memoáry příslušníka SS, úředníka a důstojníka jménem Dr. Maximilián Aue. Hlavní teze knihy, která líčí osudy hrdiny pomocí podrobného líčení děsů některých klíčových pasáží druhé světové války, je ovšem: “Toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky… Možná jste měli více štěstí než já, ale nejste lepší.” Jinak řečeno, vypravěč je jen maličkým kolečkem v obrovském soukolí nacistické mašinerie a vlastně jen vykonává rozkazy. Okolnost, že za “pouhým” plněním rozkazů nejsou jen kaňky na stozích papírů, které v kancelářích popisuje, ale tisíce mrtvých vězňů v koncetrácích, vypravěč nezkoumá, jen konstatuje. Čtenář, pokud to myslí se čtením vážně a má v sobě i kdyby jen průměrnou dávku empatie, se musí dříve nebo později přistihnout, že ač nerad a příčí se mu to, je přesto možné jakoby s Dr. Auem souhlasit. No, je to prostě psychologizující hnusoba, leč hnusoba poutavá, čtivá, provokativní, znejisťující…
K hlavní náplni “práce” Dr. Auea patří kontrola efektivity koncentračních táborů. Velice podrobně je v knize popsán způsob “uvažování” nacistických elit o funkci a účelnosti koncentračních táborů. Pro hlavního hrdinu se problematika koncentračních táborů jaksi redukuje na otázku přísunu patřičného množství kalorií pro tu kterou skupinu vězňů, aby se tím “optimalizoval” proces jejich využívání, zneužívání a likvidace. Podotýkám, že jde o problematiku pracujících mužských vězňů, většina starých lidí, žen a dětí, kteří doputovali až k bránám koncentračních táborů, se o mnoho dál už nedostala a – řečeno stylem Dr. Auea – “kalorie vůbec nepotřebuje…”
Ta příšerná a jednoduchá účelovost byrokratického dumání nad přísuny kalorií na smrt odsouzeným robotům, to mě dostalo. Až po nějaké době, na procházce venku s psisky, mi došlo, co mě na tom klinicky přesném, logickém a zároveň zrůdném přemýšlení o možnostech “efektivnějšího” využívání lidské pracovní síly, nejvíc děsí. Ano, uhodli jste!
Vždyť přece i my (možná, že ne všichni, ale podstatná z nás část…), teď a tady, i když nejsme přímo vězni sběrných táborů, jsme začasto přinejmenším zajatci “systému”, který se z nás snaží, za přiměřeného denního přísunu kalorií, vydojit to nejlepší a pak se tajně raduje, když se komukoli z nás “zadaří” umřít už těsně na prahu důchodového věku. Samozřejmě se najdou výjimky! Vy, a vy taky a támhle ten pán taky a tady ta slečna! A pár básníků a muzikantů a šílenců, kteří se programově vymknou. A nějaký ten samorost, jemuž nezáleží na společenském statutu, a který si naopak cení své třeba i chudé, ale relativně svobodné existence.
A jako vždycky, když mě kroky a myšlenky někam zavedou, stejně se naštvu na naše “politiky”, kteří se posledních více než 25 let vlastně nesnaží stát se “státníky” a pracovat pro své zaměstnavatele (nás) tak, aby stálo za to se o něco snažit. Často mi poslední dobou přijde, že pod dohledem “politiků” a jejich zaměstnavatelů (nověji se jim říká “oligarchové”), se z milionů lidí v různých částech světa stávají jen statistické jednotky, kterým je třeba dodat příslušný počet kalorií denně a pak je řádně sedřít na všech možných daních a dalších poplatcích, kterým se “daně” sice neříká a státní (jejich) kasu plní spolehlivě…
A tak, abych se z toho nerozesmutněl, a s připomínkou, že v pondělí 25. ledna je to deset let od zavraždění jednoho z proslulých polistopadových “kmotrů” Františka Mrázka – jednu dobovou anekdotu:
Sekretářka: Pane premiére, zastřelili toho mafiána Mrázka!
Paroubek: Cože, to už je devět?
