Tak jak mě to táhne na druhou stranu hranice, zvědavě do Lužice, tak stále a znova nacházím další díry ve svých vědomostech o tomto kraji. Ne že bych se v mládí až tak špatně učil, ale prostě nebyla doba na to, abychom se přirozeně dozvídali o svých sousedech. A to navzdory tomu, že za čárou byla „přátelská NDR“ a nebyl tu hraniční režim jako někde na Šumavě.
Nicméně to už dávno (a doufám, že navždy!) vzala voda a teď už to musím dohnat sám. I z těchto důvodů občas brouzdávám v nepřeberných nabídkách internetových knihkupectví – a občas nacházím zašlé perly. Jednou z nich je i tahle knížka historika Zdeňka Boháče – České země a Lužice. Je ze začátku devadesátých let a asi jedna z prvních z té doby a o tom kraji. Není to lehké čtení, ale uvítal jsem jí. Lidově bychom mohli říct, že to prostě není „žádnej Šejkspír“. Mnohem blíž to má k tradiční učebnici, nebo katalogu. A to hned ze dvou důvodů.
Za prvé se z ní dozvíte všechno podstatné nejen o historii a lidech Lužice, ale třeba i o tom, jakou roli celý ten čas hráli čeští vzdělanci, kteří Lužické Srby podporovali. Ostatně mezi ně nakonec patřil i sám autor. Kniha také zachází do takových podrobností, jako kompletní jmenné rejstříky duchovních v některých obcích a počty lidí mluvících lužickou srbštinou v jednotlivých oblastech a mnohé jiné, laikům až nepochopitelné vychytávky. Jak říkám, čte se to nelehce, ale šprtat se to dá.
A za druhé vám to může nabídnout ještě jazykový rozměr. Ta kniha je totiž trojjazyčná. Je napsaná zároveň česky, německy i lužickosrbsky. A aby to bylo dobrodružnější, není rozdělená podle jazyků na třetiny, jak by se dalo předpokládat, ale jazykové verze jsou do sebe zamíchány pěkně po kapitolách. (Nakolik jsou identické, to zatím nedokážu posoudit).
Ať je to jak chce, ta knížka existuje, stále je na virtuálních pultech k sehnání a to je asi dobře. Čiší z ní spousta mravenčí práce, je nabitá podivuhodnými fakty a mě zase přidala pár střípků do toho rozsypaného vzdělání.
