Neumím a ani si nechci představit divadelní představení, koncert vážné hudby, přednášku o historii bez Heleny Menšíkové, která odešla z tohoto světa v závěru minulého roku. Vždy ji tam budu hledat, tichou, naslouchající, plnou účasti, nadšenou z krásy.
Byla zvláštní v tomto rychlém a tvrdém světě, vždy krásná, elegantně a vkusně oblečená, kultivovaná, stále milá, příjemná a usměvavá. To ona po desítky let přinášela kulturu do Rumburku a do Šluknovského výběžku, nejen jako její propagátorka a organizátorka stovek kulturních akcí, či jako dlouhodobá ředitelka Domu kultury v Rumburku. Patřila do společnosti lidí, kterým umění ve všech jeho podobách učarovalo. Dokázala se radovat z návštěvy koncertu známého umělce ještě dlouho poté, co dozněly poslední tóny, z výstavy obrazů v galerii, či z výjimečné přednášky. Ráda se o svou radost dělila s ostatními, a proto zvala umělce a jejich díla k nám, do Šluknovského výběžku, aby i ostatní mohli spolu s ní prožívat to krásné a nadčasové.
Díky ní a její nadšené práci, rozkvétal po celá desetiletí výběžek hudbou, barvami malířů, sdílením vzpomínek, zkušeností a moudrostí významných lidí, kteří přijali její pozvání, aby se s námi o své vnitřní „zlato“ podělili. Byla dámou i svých chováním. Nikdy jsem jí neviděla rozčílenou, zlou, závistivou či nenávistnou. Nikdy z jejích úst nezaznělo vulgární slovo, slovo odsudku, či pomluvy. Naopak, vždy byla připravená naslouchat, pomáhat, tišit bolesti duší druhých lidí. Až na hranici svých sil se dokázala obětovat pro druhé, pro svou rodinu a přátele. Byla starostlivá, pečující, obětující sebe, svůj čas, své potřeby i své síly a zdraví pro starost a péči o druhé, o dobro a pro pomoc druhým. Byla statečná. Ačkoliv se dlouhé roky angažovala v komunální politice, nikdy nepolitikařila. Rozumně se vyhýbala konfliktům, hádkám a střetům, avšak když bylo třeba, dokázala v pravou chvíli zaujmout jasný názor a neustoupit z něj. Vždy věděla nebo tušila, co je správné a morální, a neváhala postavit se za svá přesvědčení. Přes svůj nesporně velký význam pro kulturní dění ve výběžku, pro své blízké a pro své přátele, nedožadovala se pozornosti, uznání a poklon. Byla tichá a pokorná a tichý a skromný byl i její život a tichý a nenápadný byl i její odchod z něj. Přesto si nezaslouží, aby odešla bez povšimnutí, aby odešla beze slova našeho rozloučení. A tak křičím nahlas do všech koncertních a výstavních síní, v nichž vždy byla opravdu šťastná: „Heleno, budete nám moc chybět! Ale nikdy, opravdu nikdy vám nedovolíme odejít z našich srdcí, z našich vzpomínek. Máme Vás rádi, a Váš odchod na tom nic nezmění.“
