Mikoláš Chadima je umanutý muzikant, umanutý spisovatel, jistě i umanutý člověk; myslím, že bych se s ním ani na minutu nesnesl, ale: zaplať pámbu za ty dary! Kdyby takový nebyl, žil by i psal jinak.
Jeho kniha (první svazek) vzpomínek na sedmdesátá léta v Československu v alternativním světě alternativní hudby Alternativa I. podává vyčerpávající zprávu o tom, jak jsme žili.
Navíc: to, co bychom ještě před dvaceti lety četli s úsměvem, jako historky, které se nemohou už nikdy opakovat, jsou v časech, kdy jsou (z jakýchkoli důvodů) znovu navrhovány zákony a nařízení vedoucí k omezení svobody (slova a pohybu i názoru) víc a víc děsivým obrazem toho, co nás třeba ještě v těch světlých zítřcích čeká.
Mikoláš se ve vyprávění poměrně striktně drží své muzikantské kariéry, nikam moc neuhýbá, mluví o svém náhledu na hudbu, o své touze hrát tak, aby opravdu každý tón, který zahraje, byl ten jediný správný, aby byl částí jeho života, částí jeho názoru na svět, aby to nebylo falešné a to nejen ve smyslu hudebním. Konfrontuje tento svůj názor s názory svých spoluhráčů, bojuje o něj, bojuje o svou kariéru a o svůj život.
Alternativa je obsahem knihy, je východiskem a prostorem, který nechce (a asi nemůže) autor opustit a tak se může zdát, že vlastně vůbec nemluví o tom, co existovalo mimo tuto ‚sociální bublinu‘. Opak je pravdou. Muzikanti (občas divocí i zdivočelí), jejich fanoušci, organizátoři hudebního života velice přesně zrcadlí to, co žili obyčejní lidé. Dost často to bylo ve světě za zrcadlem obrovské šedivé NIC.
Možná jste slyšeli spoustu veselých historek muzikantských z těch dávných dob a možná, že z toho odstupu vypadaly jako groteska, za ty léta se jejich účastníci dívají zpátky s jistou absurdně — komickou perspektivou. Chadima ne. Alternativa je vlastně reedicí jeho zápisků z té doby. Se vší tou frustrací a nasraností, která byla všudypřítomná. Nešetří nikoho a nešetří ani sebe. (A není těžké poznat, koho opravdu, ale opravdu nemusí/sel).
Výhodou současného čtenáře je, že mnoho písní, skladeb, pásem i komponovaných pořadů, o kterých je v knize řeč, bylo kdysi nahráno a je možné je dohledat na webu a nebo třeba zakoupit v obchodě, který se jmenuje černý puntík. Kvalita nahrávek třeba není nijak oslňující, máte ale možnost při četbě konfrontovat svůj názor a pocit s názorem a pocitem autora knihy. Kdyby tyhle nahrávky neexistovaly, bylo by to všechno jenom bájné vyprávění starců a doptat se pamětníků by bylo nelehké nebo úplně nemožné. Za prvé jich bylo málo a pak alternativní způsob života byl často spojen s konzumací substancí, které sloužily k navození jiné reality. Ať už to byl rum, pivo a nebo třeba nějaká chemie.
Za sebe mohu říct, že tahleta exkurze do sedmdesátek, která mi četbu (o dost) prodloužila, byla velice zajímavá a některé kousky mě úplně nadchly.
Alternativa je docela ‚bichle‘, má skoro šest set stránek a některé pasáže mohou být i pro poučené laiky poměrně nesrozumitelné. Lidé, kteří na nich vystupují, není snadné si přesně zařadit.
Najdete tu taky mraky překlepů; každý, kdo ví, jak píšu, si odvodí, že jestliže jsem si překlepů všiml i já, je jich opravdu kopec. Pečlivější redakční práce by knize jistě prospěla.
Původně jsem si dělal poznámky a chtěl tu a tam z Alternativy citovat, ale pak jsem si všiml, že si to nakladatel nepřeje bez další konzultace. Takže nic.
Alternativa je zajímavej pohled do ne tak úplně dávné minulosti, kterou si ale spousta lidí neumí vůbec představit. Kromě vzpomínek vzbuzuje i spoustu otázek. Třeba jestli se importovanému konzumu nepovedlo to, o co komouši tak zarytě usilovali desítky let. Otupit národ(y) tak, že nikdo není schopnej vstát z kanape a zajímat se alespoň o svůj vlastní život.
Mikoláši Chadimo, díky za to připomenutí a koukej dopsat druhej díl. Klidně i s překlepama.
(V historicky dohledné době by mělo vyjít pokračování knihy, které se bude věnovat letům osmdesátym.)
Miniportrét Mikoláše Chadimy najdete třeba na Bandzone, tu je krátká citace:
