Asi tady těžko přidělám něco neobyčejného nebo nového na téma “Jak bude David Bowie chybět světu”. Musím ale přiznat, že jsem se přistihl nad sebezpytem. Jsem z jeho náhlého odchodu smutný? Zasáhlo mne to? Jo, asi jo.
Asi tak stejně, jako když odejde nějaká významná osobnost. Jednak to člověku připomene jeho vlastní smrtelnost a pak – tak nějak by to mohlo způsobit změnu nálady v tom smyslu, že “někdo (něco) bude na tomhle světě chybět”.
Poslechl jsem si Bowieho poslední desku – “Blackstar”. Opravdu poslední, ve všech významech toho slova. Je to znepokojující hudba i texty. Samozřejmě, ve chvíli, či v situaci, kdy už posluchač ví, že je to album veskrze bilanční, dokonce “na rozloučenou”, dostávají zvuky i slova úplně jiné, naléhavější, přesnější, drsnější, dojemnější – významy.
Někde jsem zahlédl úvahu na téma “Bowie byl pro hudbu to, co Warhol pro výtvarné umění”. Možná to bylo myšleno tak, že – volně podle Picassa – “dobrý umělec si vypůjčuje, ten opravdu velký krade…”, pak v tomhle byli oba mistři jen to hvízdne. Na druhou stranu, ruku na mý srdce, právě to, co mi na obou celkem vadí, je ta jejich snaha přiblížit se masám tvrzením, že každý může dosáhnout toho, co oni… Pořád si totiž myslím, že umění není jen tak něco, co náhodou vystříkne z kohokoli a učiní ho “slavným na 15 minut”, nebo “hrdinou pro jeden den”. Tohle “glajchšaltování”, to umenšování složité a trnité a pracné cesty umělce za jeho “uměním” a srovnávání to s nějakou náhodnou “tvorbou” pana Nikoho, kterou pak zhýčkaní polobuzeranti v rolích “artových” kritiků povýší na geniání zachycení naší přítomnosti, to mi dost leze krkem. Netvrdím, že umělec je pouze ten, kdo se vybaven talentem pak svojí pílí a tvrdou prací dorve až ke všeobecnému uznání. Tvrdím, že každý si automaticky (tím, že se narodí) NEZASLOUŽÍ svých 15 minut slávy a spokojený život se dá prožít i bez toho být “hrdinou pro jeden den”. Přece jenom bych se přikláněl k tomu, aby si kdokoli svou slávu, jakkoli dlouhou, zasloužil něčím podstatnějším, než jen tím, že žije…
Ostatně – ti HEROS. Každý, doslova každý si z ní může vzít něco pro sebe, nějakou osobitou interpretaci. A to je ta Síla, že? Ta písnička je jednou z velkých záhad, kterými je ovšem velké umění, včetně toho od Davida Bowie, poseto.
Už samotný název “Hrdinové” se ale vůbec nemusí hodit na aktéry té skladby. Jsou to, vyjádřeno samozřejmě jen ve více méně zakuklených náznacích, v podstatě looseři, velice nedokonalé osoby, které nemohou z nějakých důvodů vydržet spolu (ve smyslu vzájemné lásky), za to však mohou na nějakých “oněch” (těch druhých) vydobýt pár hodin času, aby se stali “hrdiny jen na jeden den”. A klidně by se mohlo jednat o homosexuální pár, nebo o standardní pár, mohlo by jít o vztah ženatého muže nebo vdané ženy, o alkoholika ve spojení s protivnou, zlou ženskou, a podobně. Může jít třeba o nějaký zločinecký pár, kterému duní nad hlavou výstřely, ale mohli by to být i uprchlíci z východního Belrína v době Berlínské zdi. Nezapomínejme, že skladbu složil David Bowie během svého života v tehdy rozděleném Berlíně. Zkuste si to někdy poslechnout a načrtnout si pro sebe, kdo vlastně jsou ti „hrdinové“…
Ale koneckonců: možná, že se jenom tímhle pseudofilosofováním snažím zakrýt, že je mi z Bowieho odchodu smutno.
