Jsou všude. Objevují se s železnou pravidelností vždycky touhle dobou, a přesto na to rok co rok rádi zapomínáme. A oni zas. Na radnicích se radí co s nimi a pokaždé je to stejné, pokaždé dojde na to nejhorší, chce se skoro říct konečné řešení.
Jsou všude. Teď je jejich čas. Zvláště po tom dni, kdy ulicemi prošli ti tři podivíni odněkud ze Středního východu. Divný týpci v hábitech, kteří ovšem nepřinášejí dary, jak se to planě slibuje v té knize knih, ale naopak, somrují, hulákají a po dveřích křídou divná znamení dělají. Jako kdybychom toho neměli začátkem ledna už takhle dost!
A oni jsou všude. Přes den to ani tak nevypadá, ale během tmavých večerů a nocí udeří. Tiše se objevují ze všech koutů a srocují se. Srocují se kolem míst s odpadky a mnohdy jich bývá tolik, že člověk ani nemůže projít. Brání každému. I bezdomovci na svých obvyklých štacích jsou bezradní. Mnohdy se s nimi pustí do křížku, ale co je jim to platné. Boj je dlouhý a tichý a žebráci často odcházejí zdrápaní a poražení. A oni zůstávají na svých místech a mlčí. Jsou zubožení, polámaní, nazí … jen tu a tam se na nich zaleskne něco třpytivého, nějaký malý klenůtek či tretka, které nám uzmuli z domácností. Až radniční pohůnci je nakonec přemohou. Nekompromisně zatknou, naloží na vozy a deportujou. A zase na rok bude od nich pokoj. Od stromků.
