Zvát do Městské galerie Vlastimila Rady v Železném Brodě na výstavu, která končí již tuto neděli 10. ledna 2016, je trochu pozdě. Přijměte tedy alespoň pozvání k fotoprohlídce a společně učiňme poznámku, že příští svátky vánoční to snad stihneme dříve.
Nějak jsem začal mít pocit, že jsem začátkem loňského roku stihl navšívit betlémářských výstav podstatně víc, než tentokrát. Zapátral jsem tedy narychlo v letácích našich pozvánek a zjistil, že o skleněných betlémech vlastně nevím nic, tady v našich končinách se motáme kolem zcela jiných materiálů. Takže jsem se vydal za Liberec.
V Železném Brodě jsem byl před pár lety jen jednou (Běliště, Trávníky, muzeum… ještě se k tomu všemu budu muset někdy vrátit), ale najít zmíněnou Městskou galerii Vlastimila Rady není žádný problém – dům, v němž sídlí, se nachází přímo na náměstí, je tu Městský úřad, Městské divadlo, Infocentrum, prostě taková multifunkční radnice.
Po vstupu do galerie u stolečku dvacka za lístek, nechávám tu batoh a pak i bundu, protože je tu krásně teplo a já tu budu zřejmě poměrně dlouho. Míjím několik vystavených obrazů a chodbičkou se dostávám k prvním exponátům. No, je to nezvyk, vidět v takovém množství a různých provedeních betlémy křehlé krásy, betlémy, na které nejsme zvyklí, betlémy, dokazující že na těch zlatých českých ručičkách asi přece jen něco bude. Odbočky ke keramice, paličkované krajce, gravírování laserem, broušení, rokajlu. Úžasný a výjimečný betlém z hutního skla. Občas ultra hyper moderna. Především ale figurky, figurky, figurky… Všechny exponáty detailně popsané, na stěnách vysvětlující tabule. No a nakonec jsem chvíli pokecal s paní u pokladny. O neradostném konci Železnobrodského skla, o soukromých nositelích tradic, přelitých do nejrůznějších místních firem a firmiček, o obchodě s galerií a muzeem na protější straně náměstí, o minimuzeu skleněných betlémů. Vypadá to na mnoho důvodů, abych se sem ještě někdy vrátil.
Fotit sklo není nejjednodušší, jak jsem si ověřil. Navíc občas nelze ze vhodného úhlu – k některým vitrínám bych si býval potřeboval lehnout. Ale dámy, které přijely na výstavu kolektivně, na mne divně koukaly už takhle, když jsem si každou chvíli klekal… Tak příjemné pokoukání (a za rok by prý měla být výstava rozšířena i o betlémy papírové, tak uvidíme).
