… a tohle všechno se vážně stalo! Tuhle větu musím napsat i na konec tohoto příběhu, protože to tak vážně je. Ale k věci. Hlavní postava – Tomáš Kettner – děčínský muzikant, moderátor, herec, DJ, člen hudebních skupin Tak moment a Pooda, spolutvůrce pořadu Silný řeči a …. já nevím co ještě, si takhle z jara sedl k internetu…
…a po chvíli založil na facebooku skupinu lidí. Proč? Není jich tam už dost?
TK: Prostě jsem otevřel ten facebook a teď jsem koukal na skupiny, který se točily kolem Děčína. A ty byly míň informativní, než jsem já chtěl a prostě byly hodně pesimistický. Pořád: tady je něco špatně, a tady mi ujel autobus, a tady se kope silnice … a už to na mě teklo černě a padala mi rtuť z obrazovky, tak jsem si říkal, to nechci. A zajímalo mě, že když založím skupinu, která bude vyfiltrovaná od tohohle toho, jestli vůbec něco zbude? Jestli když udělám na facebooku skupinu, která je pro pozitivní lidi a který se chtěj něco dozvědět, kde se jim něco líbilo, kde jsou nový prolézačky, jo, nebo já nevím, jim dobře chutnalo, nebo je hezký výhled… tak jestli to prostě bude fungovat. A tak takhle večer jsem sedl na internet a řekl jsem si, že to zkusím, že za to nic nedám, nic to nestojí, tak založím – jak se to bude jmenovat – třeba Happy Děčín.
Takových skupin jsou ale na internetu tucty…
TK: Jsou. Přesto jsem to založil, napsal jsem k tomu komentář, že je to vyloženě pro ten pozitivní lid, pro lidi, kteří chtějí sdělit, že mají z něčeho radost, ve svém městě a okolí … no a najednou tam začali ty lidi chodit. Najednou jich tam bylo padesát, sto, dvě stě, tři sta, a já si říkám, tak to je neskutečný! A začali tam dávat ty hezký příspěvky, jak jsem si představoval. Tak říkám, to je super, tak já dám nějakou motivaci, že když tam bude třeba tisíc lidí, což je každej padesátej Děčíňák, tak něco udělám. Tak co já umím? Tak já třeba napíšu písničku o Děčínu, a prostě zahraju ji někde veřejně, aby ty lidi, který tomu fandí, se tam přišli podívat. No a najednou to začalo přibývat víc a víc a na podzim hola hop – tisíc.
Takže došlo na zvednutí hozené rukavice ..
TK: Tak jsem zasedl a napsal jsem písničku. Napsal jsem tři sloky a refrén, vzal jsem kytaru, zhudebnil, a říkám si – to asi nebude takovej průšvih. Teď ještě udělat nějakou událost na síti, aby ty lidi tam přišli, aby o tom věděli, že tam budu hrát. To jsem si myslel, že tam bude tak pět, deset lidí na náměstí, podívají se, já otevřu futrál, zahraju, zase ho zavřu a mám splněno. No. Tak jsem udělal událost, aby se o tom vědělo. Jenže. Na tu událost kliklo najednou padesát lidí, šedesát, sto, sto dvacet lidí…. co já s tím budu dělat?
To už začalo vypadat, jako větší akce…
TK: No hlavně mi bylo jasné, že kytara mi to neobsáhne zvukově, tak já musím přivézt aparaturu, natáhnout elektriku…. pak si říkám hele, je to ve čtyři hodiny, v půl pátý se stmívá, takže já budu muset řešit nějaký osvětlení, tak jsem sháněl halogeny…
No, koncem listopadu je už tma brzy. Proč to vlastně bylo zrovna 17. listopadu?
TK: To je snad datum, kdy mají snad všichni volno, tak jsem myslel, že to je prostě hezký datum, že nikdo nebude v práci, všichni budou mít čas – uvidíme.
Tak tedy na vystoupení už bylo všechno připravené.
TK: Připravené dejme tomu, ale hlavně jsem nevěděl, co tam budu dělat! Zahraju jednu písničku, která má 3:40 a co jako pak? Tak by asi bylo dobrý udělat pro ty lidi nějakou šou – třeba bych je tu písničku, když už tam budou, mohl naučit. Tak jsem udělal sto kopií textu, na dvojici jeden, a tím, že jí zahraju tak jednou, dvakrát, třikrát, pak už to třeba budou umět, nevím, úplně nikdy jsem to nedělal, neměl jsem s tím žádnou zkušenost, tak jsem se do toho pustil. Taky sehnat něco pro děti, aby se tam nenudily, tak jsem sehnal ty lightsticky na ruku, aby je to bavilo a hrály si s tím. Teď nějak zabavit ty dospěláky – sehnat svařák asi, v ten čas se to hodí ….. a najednou jsem organizoval akci, kterou jsem ani organizovat nechtěl, ale přesto jsem jí organizoval.
(K tomu připočtěme jednání s magistrátem, s městskou policií, sehnání ochotných lidí na pomoc na místě, na natočení slíbeného videoklipu, atd., atd., atd. … všechno neobyčejně příznivě klaplo)
… a nastal den D…
TK: Ve tři jsem přijel na to prázdný děčínský náměstí a nevěděl co bude. Čekal jsem tak čtyřicet lidí. No, a najednou tam přišlo deset lidí, dvacet lidí … sto lidí … stopadesát lidí … a já jsem si tam stál, bylo za pět čtyři, a začal jsem mít trému. … říkám sakra … to jich nějak přišlo hrozně moc. Později jsme zjistili, že jich bylo asi dvě stě padesát. Když tady někde děláš koncert známý kapely někde v klubu a přijde na ně sedmdesát lidí, tak je to supr, ale tohle jsem jako nečekal. A teď tam vidíš ty babičky, děti, tatínkové, jak drží ten text a zpívaj s tebou. Takže jsem to zahrál jednou, sklidil jsem potlesk, podruhý, znova potlesk a už to byl jako potlesk „ještě, ještě..“ no a najednou jsem slyšel z toho davu, jak ten dav zpívá tu písničku .. a to byl prostě neskutečnej zážitek. Úplně mě mrazilo.
Ale to ještě asi nebyl konec…
TK: Pak mi trvalo asi deset hodin, než jsem sestříhal všechen ten materiál, udělal klip, dal ho na facebook na Happy Děčín, na youtube a najednou prostě tam byly lajky a bylo jich nějak moc. Najednou tři tisíce, čtyři tisíce, skoro tisíc denně. Až tam bylo deset tisíc, což už není každej desátej Děčíňák, ale každej pátej…
A pořád ten zájem stoupá, sice ne tak strmě, ale stoupá. V tuhle chvíli je tam už přes dvanáct tisíc spuštění. Co s tím dál, to asi stále ještě není konec…
TK: Konec to není, ale co přesně bude dál, to ještě nevím. Lidi se mě samozřejmě ptají, co se stane, až bude na Happy Děčín dva tisíce lidí, a tak… určitě něco vymyslím. Ale z toho, co se stalo, budu ještě nějakou dobu čerpat. A všem moc děkuju.
… a tohle všechno se vážně stalo! (v době od března do listopadu 2015)
…a ten klip, samozřejmě stojí za to vidět…
https://youtu.be/v=DfY_0CpfZqo
