Je druhého, první normální den v novém roce. Už i ti největší opožděnci přestali vystřelovat své rakety a po bengálském pekle a směsici všech nemožných i možných hudebních stylů a kreací se všechno vrátilo do klidu.
Kyvadlo veselí a běsnění se zhouplo na druhou stranu své dráhy a ti předevčírem nejaktivnější se včera probouzeli před polednem, důsledně se vyhýbaje hluku. Zvonivý odraz v hlavách a podivná pachuť na patře jim ještě nedovolovala pomyslet na ten nový rok. Většina ale prošla tím přerodem bez vážnější úhony a poté, nimraje se v polední čočce, mohli vzpomenout co se dělo v předcházejících hodinách, nebo co je letos všechno čeká. To bylo ale včera, v den prapodivně zemdlele sváteční, v den, který se vlastně neslaví, v den, kdy ve slušných zemích hlavy států mluví k národu, což se nás ovšem netýká.
Dnes je druhého, tedy čas, kdy umírají první předsevzetí, jako je kouření (to hned včera po probuzení), hubnutí (přece se to nevyhodí!) či běhání (fakt ta zima přišla?). A také je čas počítání, kdy na obrazovkách bankomatů naskakují neuvěřitelná čísla a hlášení (to tam maj snad chybu, nebo co?), o peněženkách darmo mluvit a ti méně prozíraví s novými vráskami na čele začínají přemýšlet nad tím, jak zvládnou splátky nových půjček. Starodávné období zimního půstu nabývá nových, moderních rozměrů.
Druhého znamená prázdno. Všechny listy kalendářů jsou ještě nepopsané, všechny dny volna jsou ještě daleko, a při té „zimě“, která panuje, jsou i ty tradiční radovánky na sněhu stejně daleko jako letní koupačka. Někteří lidé mají toto období rádi, protože jsou třeba zimní nadšenci, nezdolní optimisté anebo zanedlouho prchnou někam do teplých krajů. Přeji jim to a závidím. Pro mne začalo zoufalé čekání na jaro.
