weby pro nejsevernější čechy

Havel, Michael Žantovský

Žantovského životopis Václava Havla vyšel už před rokem, já se k němu dostal až teď a do toho přišly čtvrté Havlova smrtozeniny, takže bylo o čem přemýšlet.

Když vezmu knihu samotnou, je z ní zřejmé, že Michael Žantovský je (a byl) Václava Havla velikej fanoušek, jeho sympatie jsou patrné a to nejen občas — někde mezi řádky, na druhou stranu Havlovi nikde nenadržuje a na stůl vykládá karty pěkně jednu podruhé, takže stejně jako jeho silné stránky přicházejí i momenty problematické; mám na mysli chlast a ženy. Co mě překvapilo je i aplikace mediakmentů, které Havel konzumoval, ale člověk pod tlakem se zřejmě něčemu takovému vyhne, jenom když je opravdu ve stabilní formě.

Lepší část knihy je ta do roku 1989, potom jako by pisatel ztratil koncentraci a vyprávění už nepůsobí tak sevřeně, jako před tím. Zajímalo by mě, co za touto patrnou proměnou stojí, jestli to, že tady byl Žantovský, alespoň nějaký čas, přímým účastníkem událostí anebo se prostě blížila uzávěrka a bylo potřeba spěchat).

(Zmiňme tady, že kniha byla napsána původně anglicky pro zahraniční publikum a autor sám v předmluvě pro české vydání, které sám přeložil říká: Konečné znění české verze se zrodilo v srpnu [2014]. Po celou tu dobu jsem s hrůzou zjišťoval, že se neustále objevují nové informace a materiály, které doplňují či mění pohled na některé epizody a události Havlova života.)

Nebezpečí při čtení Havlova životopisu v této době tkví v tom, že budete poměřovat jeho život a činy s jeho žijícími následovníky. Nelze se tomu vyhnout a je to smrtící.

Když z textu vyberu jenom některé postřehy: jako šestnáctiletý se cítil jako myslitel … nikdy neměl a nevytvořil si pojem nepřítel … se svými špicly opakovaně zapřádal diskuse o tom, jestli to má nějaký smysl .. a povzdech k britské královně: madame, kdyby se teď támhlety dveře otevřely a přišli mě odvést, vůbec bych se nedivil … máme před očima muže, který se přes svůj ostych, slušnost a plachost, stal na čas tím prvním tohoto národa, který jinak takovéto znaky nevykazuje.

To jsou teda paradoxy, pane Vaněk.

Zábavná, ale vlastně pro celou velkou politiku signifikantní je historka o tom, jak po vzoru Lecha Walensy lila naše reprezentace v čele s V. H. do Jelcina jednoho panáka za druhým, až tento báťuška kývl na nápad, že NATO bude rozšířeno a naše republika jeho součástí a pámbu za ty panáky zaplať (viděno dnešní perspektivou).

Zajímavý byl rozhodně Havlův vztah k Václavu Klausovi (sám jsem několikrát zažil, jak při různých akcích ochranky obou mužů měli nejvíc práce s tím, aby na sebe tihle dva nenarazili)), a spíš asi Havlova ochota byla tím prvkem, který umožnil, aby alespoň po nějaký čas působili na tuzemské politické scéně jako jing a jang.

(Klaus to nakonec vydržel s pietou jenom do pohřbu svého konkurenta a brzy se odkopal, ale to je jiný příběh.)

Problém, který jsem s Havlem jako prezidentem měl a který mi dostatečně neobjasnila ani tahle knihy, byla Havlova ochota nechat se volit na Hrad znovu a to i za podmínek poměrně nedůstojných. Těžko říct, jestli muž, který se dostane na vrchol, není ochoten to místo uvolnit díky vlastní ješitnosti nebo prostě proto, že vnější okolnosti jsou nastaveny právě tak a nejinak.

Myslel jsem si to tenkrát a myslím si i dneska, že Havel svým znovuzvolením si zkomplikoval svůj život a usnadnil ho zbytku českého politického hlavního proudu, a to tím, že už tou dobou nebyla zahájena nějaká zásadní debata o funkci prezidenta v Čechách, s čímž potýkáme do dneška.

Je mi to líto i kvůli Havlovi samotnému, rád bych si přečetl nějaké jeho dospělé věci. Takhle bohužel skončil u Odcházení, které nakonec sám zrežíroval i jako film a já jsem stále nenašel odvahu se na něj podívat.

A i když mě k tomu tahle kniha trochu poňoukla, zjistil jsme, že Odcházení nelze nalézt ani na tom serveru, kde jinak nejdete snad všechno. To už něco znamená.

Nakonec musím dát za pravdu muži, který měl v mnoha směrech s Havlem život rovnoběžný, avšak po roce 1989 zůstal u svého kopyta, Ludvík Vaculík: Na Hradě ztratil život.

Škoda.

PS. Trochu jsem se z té recenze vyvlík a nějak tu knihu zakecal, teda: jestli vás Havel bavil a baví, určitě přečít, protože Žantovský u toho byl a má k tématu co říct. A jestli vás Havel nebavil a nebaví, tak si to přečtěte tuplem! Buďto vám to otevře oči a nebo vám praskne žilka). A ten, kdo byl blízko až moc, ať napíše své vlastní vzpomínky.

Tagy