“Všichni tady jsou najednou velkohubí vlastenci. Sedí a čučí na bednu. Kdyby ale vyjeli padesát kilometrů za hlavní město… A nakoukli by do chalup, viděli by, jak tam lidi žijou. Jaký jsou tam pijácký svátky… Na vesnicích už nejsou skoro žádný chlapi. Vymřeli. Mentálně jsou na úrovni dobytka, chlastaj do bezvědomí. Dokud se prostě někam nesvalí. Pijou všechno, co hoří: od okurkový pleťový vody až po benzín. Pijou a pak se rvou…”
Takže: vynechám nějaké laciné dobové narážky a případná srovnání. Kdo z vás, vážení přátelé, vsadil na to, že úvodní citát je z Ruska, vyhrál imaginární flašku vodky. A není to žádná legrace. Ta slova pocházejí z oceněné knihy oceněné autorky. Paní Světlana Alexijevičová je nejčerstvější nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. Ta kniha, která jí vystřelila mezi světovou spisovatelskou elitu u nás vyšla pod názvem „Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka”. A je to – opravdu – šílená jízda…
Zmíním se o dvou rovinách. Knihy paní Alexijevičové se pohybují někde na pomezí beletrie a dokumentu. Zaznamenává totiž velice zaumným (já vím, rusismus, a schválně!) způsobem výpovědi živých lidí a nepřetavuje je, jako třeba Bohumil Hrabal, v nějakou “literární” litanii. Paní Alexijevičová nechává neučesaně, za to klinicky přesně, hrubě, drsně, sentimentálně, děsivě, hovořit “sovětského” člověka o tom, jak moderní doba a její překotný vývoj změnil životy obyvatel někdejšího SovSvazu.
Pro nás, vlastně už pamětníky, to není až tak veliké překvapení. Totiž to, že se po roce 1917 “zadařilo” pomocí kombinace teroru, propagandy a kontrolované bídy, vytvořit v principu nový živočišný druh – “homo sovieticus”, sovětského člověka.
Tu knížku (a i další, žánrově podobné knihy paní Alexijevičové) by měli mít povinnou všichni teoretici, kteří i v dnešní době blouzní o nějakých možnostech plodné, upřímné a čestné spolupráce s Ruskem a jeho vládci. Kniha “Doba z druhé ruky” – neboť jde o předané, zprostředkované výpovědi, o kompilaci vyprávění desítek “sovětských” lidí, tedy těch kteří zažili, jak žití v někdejším SSSR, tak jeho následný rozpad a vznik moderního chaosu, je učebnicí marnosti, čítankou historie převracení faktů a manipulací s veřejným míněním. Měla by být po ruce každému politikovi, který se domnívá, že budoucnost světa spočívá ve spolupráci s následníkem SovSvazu, tedy s Ruskou federací. Možná ano, spolupráce je pořád lepší než harašení zbraněmi, ale – pěkně prosím – s plným vědomím toho, že partnerem z ruské strany by s největší pravděpodobností klidně mohl být nějaký hybrid, který se sice podobá lidské bytosti, ale dřímají v něm instinkty a návyky všech jeho předků od Čingischána přes Stalina až po cara Vladimíra.
A druhá rovina – to je nekonečné utrpení obyčejných, neznámých lidí, kteří tvořili celek SovSvazu, jemuž nikdo z nás neporozumí a nemůže porozumět, ač nám tu “náklonnost” nutili celá desetiletí. Na to jsme my Češi moc Keltové, a méně Slovani :) Utrpení, které, ač se jim táhlo přes celé generace, nevedlo k nějakému vnitřnímu rozchodu s komunistickou ideologií. Naopak – vyvolalo to v nich jakýsi úchylný druh resentimentu. No, fakt si s tím nevím rady, jen mě to děsí!
Po pravdě, neumím tu v rychlosti ani naznačit, v čem je hloubka a síla téhle knížky. Možná to bude i tím, že zrovna pro mně a pro mou generaci je v ní spousta informací a svědectví “z první ruky” o tom, co nás obklopovalo celé mé dětství a dospívání. Dá se z té knihy dozvědět hodně o mentalitě lidí, které moje generace měla za “okupanty”, a oni si přitom fakt upřímně mysleli, že slouží dobré věci… To by měl posoudit sám čtenář.
Jinými slovy – ta knížka by mohl být dobrý vánoční dárek. Ale, prosím vás, řekněte případnému obdarovanému, ať si to raději nechá až po svátcích, ať si nekazí Vánoce.
A jak jsem citátem začal, tak citátem končím.
Pani Alexijevičová říká (v projevu při převzetí Nobelovy ceny za literaturu 2015): “ Žila jsem v zemi, kde nás od malička učili umírat. Učili nás smrti. Říkali nám, že člověk žije proto, aby se mohl oddat, shořet, obětovat sám sebe. Učili nás milovat ozbrojené. Kdybych vyrostla v jiné zemi, nikdy bych nedokázala ujít cestu, kterou mám za sebou. Zlo je neúnavné, na to člověk musí mít protilátky. My vyrůstali uprostřed řezničiny a obětí. I když naši rodiče žili ve strachu a neříkali nám vše, nebo ještě častěji neříkali vůbec nic, sám vzduch, který jsme dýchali, tím byl otráven. Zlo nám bylo všude v patách.”
Uf!!!
