Vždy před vánočními svátky se to začne hemžit těmi hřejivě a kolébavě do hlavy vlézajícími návody na usebrání, na sebezpyt, na odpoutání se od každodenních trampot. V tenhle čas se naše bezbožná společnost (“jsem tak trochu věřící”, “věřím v Boha, ale…”) začne křišťálově čistě zajímat o nějaké “hlubší”, “vnitřnější” hodnoty, na které celý zbylý rok očividně dlabe.
Nevím přesně proč se tohle děje právě před koncem roku. Takové skoro logické vysvětlení by mohlo mířit na obchodní řetězce a další megaprodejce (a vůbec prodejce…), kteří se prostě před koncem roku musí nějak zbavit těch zatracených zásob, protože ty udřené dětičky kdesi v Asii nebo v Africe jim toho zase namakaly plné sklady… Takže na jedné straně do nás hučí „useberte se!“, ale na straně druhé „a koukejte mazat utratit nějaké prachy!“
Na to, abychom zpytovali naše svědomí, dloubali se v duších a vyváděli podobné rituální, rádoby očistné duchovní tance, máme přece každý jedinečný den celého celičkého roku. Protože, vážení přátelé, pro každého z nás nemusí ten rok (vyslovím to, z čistě stylistických důvodů, trochu expresivně) končit chlastačkou 31. prosince. Smrt si nás může najít v libovolný den a pak pro nás nastává definitivní “konec roku”. Ne, že bych se zrovna já uměl po 365 dní v roce chovat jako světec, za to ale umím pěkně kritizovat skoro všechny ostatní. Ono mi to totiž přináší takové to malé, domácí, vnitřní uspokojeníčko, že ještě nejsem úplně v koncích, že jsem úplně nezpustnul, že ještě pořád umím najít chyby na svém okolí a tudíž jsem o něco lepší, než ti na nichž nacházím ty nedostatky.
Zrovinka v tomhle adventním čase mi přijde, že asi chodím po jiném světě než oněch pověstných dolních deset milionů spoluobčanů. Asi čtu jiné zprávy, možná mi chodí nějaké zmatené signály z vesmíru, které ani moje aluminiová čepička neodfiltruje, asi se zabývám jen nějakou onanistickou samomluvou. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že mi přijde, jako by se svět zbláznil a hlavu mi pohromadě drží právě jen ta “čepička”. Jak je možné, že po vyspělých státech běhají teroristé, o nichž se všichni fízlové světa dozvědí až ve chvíli, kdy ti radikálové někoho masově povraždí? Jak je možné, že někde se najednou objeví celý „stát“, který hrozí vyhlazením většině lidstva a nikdo není schopen ho típnout? Jak to, že se nedají najít lidé, kteří tahle zvěrstva dávají dohromady, když o mně – o pablbovi z Vidlákova – ví příslušné i nepříslušné orgány prakticky všechno? Jak je možné, že po světě běhá očividný šílenec, který napochoduje do švýcarské banky, předloží zfalšované dokumenty, podle nichž má převzít stamiliony eur, načež ho zatkne policie, obviní a on mi pak (normálně “na volno”, ne v kazajce) vykládá, že se šel jenom zeptat, zda se dá s tou bankou “komunikovat”. A že se „cítí nevině“… Je to normální? Asi je. Sice se musím štípat, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá, ale ten cvok je na svobodě pořád a ještě navíc tzv. “reprezentuje” Českou republiku v Evropském parlamentu. Díky, Mílo, díky!
Abych nevyšel ze cviku: ani mým očím, ani mým uším, dokonce ani mému vlastnímu zadku, kterým na ní bzdím, se nechce věřit, jak je možné, že v čele státu stojí pořád osoba, trousící kolem sebe lži, pomluvy a manipulativní rádoby “pravdy”, to vše s frankensteinskou zpomalenou gestikulací a domnělou noblesou zástupce Boha na zemi. Jsem naprosto přesvědčen, že podobný úkaz by měl šanci udržet se v čele pravidelné demokracie třicet, možná čtyřicet vteřin – max. SeKund, pardon…
Hezký adventní čas přeji…
