Nikdy neříkej nikdy – říká se – a také to pro jistotu nedělám – a opět se mi to potvrdilo. Byl začátek letošního května, když jsem se tady v hudební rubrice rozplýval nad albem francouzské zpěvačky ZAZ – Paris. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že tenhle projekt uvidím na živo, a ještě letos. A stalo se.
Nejsem žádný profesionální kritik s odstupem, a tak si mohu dovolit být zcela nekritický. A v tomhle případě to nejde jinak, protože já tu holku prostě žeru! Jak zpívá, co zpívá, s jakým entuziazmem, s jakou kapelou …. dost! Víc se nad hudbou rozplývat nebudu. Pražský koncert v karlínském Fóru jsem si užil vrchovatě.
Spíš než u hudby, která byla daná, se chci zastavit u jiných odpozorovaných věcí. Především u lidí, kteří se pod pódiem sešli. Jejich skladba byla široká, jak jen si lze představit – od dětí až po francouzské hole – a bylo tak nějak ve vzduchu cítit, že to není úplně tradiční stylové publikum (pop, rock, atd..), ale že názorově je tu vzájemně blíž, než jindy. Vliv to asi ovšem mělo i na spontánnost publika (s velkým podílem „posluchačů“), které před sebou ZAZ tlačila neuvěřitelnou energetickou silou. Často jsme podlehli, ale místy to bylo především mistrovství republiky ve vrtění na místě. Koncertu to ovšem neublížilo ani za mák.
A ještě scénickou stránku věci bych chtěl úplně nekriticky (což můžu!) pochválit. Projekce na přední průhlednou oponu, na zadní plán a na tři kulisy … a světla. Jak jednoduché, ale jak účinné! Courat se dokonalými ulicemi Paříže, nebo se dívat z jejích střech …. no, mé divadelní srdíčko krkalo blahem. Dost chvalozpěvů, prostě doporučuji.
PS: Děkujeme, Ježíšku!
