Jakmile se v novinách a televizích začnou objevovat kvalifikované studie a rozhovory o tom, jak nesmírně škodlivé je strašení dětí, je už Mikuláš za dveřmi. Dočasní zplozenci pekel už narychlo shánějí cokoliv chlupatého na sebe a z domácností se ztrácí všechno, co jen trochu připomíná metlu nebo řetěz.
Ano, asi by se hodné děti strašit moc neměly, ale to by tento zvyk rychle zašel na úbytě. Není totiž vůbec těžké vypozorovat, že právě a především ti sígři, kteří by si to zasloužili, jsou ten večer navlečení v maskách čertů a vyvádí v ulicích ještě víc než obvykle. Rej už se blíží.
Jako dítě jsem tenhle čas upřímně nenáviděl. S ledovým klidem bych obětoval tu výslužku za oknem za to, že se tenhle den v roce prostě vynechá. Že nebudu od prvního setmění v pernamentním stresu, že nikdo nebude stále a dokola cinkat klíči na chodbě a tropit zbytečné poplachy. A v letech, kdy opravdu dojde k nejhoršímu (a dojdou až k nám) vstoupí vševědoucí bílá postava a zeptá se, jak se vlastně jmenuju, a s ním cosi černého vrávorajícího, co mě svým zjevem ochromí tak, že tu básničku prostě nedám. Těžké to mají dětské duše.
Snad právě proto se později ochotně, snad ze msty, stávají novými pekelníky a posouvají štafetu dál. Rychle pak přicházejí na to, že ne pro děti, ale především pro ně a pro ty starší je tenhle svátek především. Že děcka jsou jen poděšenou zástěrkou tomu dovolenému běsnění na veřejnosti, kdy se může chlapsky pít i třeba uprostřed náměstí, kdy je leccos dovoleno a později v noci už nezáleží na tom, kdo byl na andělské a kdo na ďábelské straně. A čerta starýho vědí všichni, proč to vlastně celé vzniklo.
Vybavuje se mi zasutá vzpomínka z takové noci, kdy jsem se, už hluboko v ní, vracel mrazivým povětřím domů a spatřil padlého anděla. Pololežel umouněný na hromadě čerstvě složeného uhlí, vzdychal dívčím hlasem a za ním cosi černého dělalo pravidelné pánevní pohyby. Peklo se s nebem snoubilo…. Děti už naštěstí dávno se svými sladkostmi spaly.
