Události páteční pařížské noci nám opět připomněly, že jsme ve válce. Jenom to, úměrně nejspíš k tomu, jak se nás s touto válkou spojené události dotýkají či nedotýkají (osobně), většinově bereme jako více či méně vzdálený boj. Válka s terorismem nezačala minulý pátek, nezačala ani 11. září 2001. Terorismus je, bez nadsázky, starý jako lidstvo samo, neboť akce, které se dají označit nálepkou “terorismus”, tu proti sobě používaly protivné strany od úsvitu lidstva. První opice, která přestala s nepřátelskou tlupou bojovat “jen” pomocí řevu a mávání klackem, ale sáhla po mamutí kosti, kterou nepřátelskou opici třískla po hlavě, použila nezvyklé “teroristické” metody. Zrovna tomuhle ale říkáme “pokrok”, což se o ozbrojených útocích na civilní obyvatelstvo zrovna říct nedá.
Nechci pařížský masakr zlehčovat. Je to strašná tragédie. Vyvolává řadu otázek po smysluplnosti pečlivého sledování všech našich telefonních hovorů, všech našich bankovních převodů, všech těch kamer na ulicích, všech těch miliard utrácených za provoz všech možných zpravodajských služeb, létání satelitů, placení špiclů – a prázdného mlácení hubou před televizními kamerami… V okamžiku, kdy ale nastane “skutečná akce”, ukáže se, že všechny ty miliardy, všechna ta opatření, všechno to špiclování je jen marnost nad marnost. A pouhých osm chlapů dokáže během pár desítek minut povraždit na sto třicet lidí, zmrzačit stovky dalších a zasít zmatek, hrůzu, strach a nejistotu do myslí stamilionů obyvatel evropského kontinentu.
Nestačí o tom masakru říct, že je to “evropské 11. září”, to bychom se mohli dostat ke kupeckým počtům obětí a k míře zděšení a překvapení, že k takové události vůbec může dojít. Je třeba to brát jako jednu z operací té světové války, která asi není “třetí” v pořadí, ale neubírá jí to tím na závažnosti. Válka proti teroru se stala jakousi slovní floskulí, za níž se schová skoro jakákoli akce, vojenská či polovojenská (včetně nasazení “zelených mužíčků”), která by – za normálních okolností, které ale už nikdy nenastanou – musela být označena bud za vyhlášené “normální” války, nebo za kriminální čin.
Jsme zvyklí žít v relativním pohodlí našich domovů. Na hlavu nám (zatím) nepadají bomby, ulice nejsou vylidňovány “kazetovými” či “barelovými” bombami. (Vsuvka pro nevojáky: Každá kazetová bomba obsahuje stovky menších granátů, které se po jejím svržení rozptýlí po širokém okolí. Nevybuchlé tříštivé bomby fungují jako miny. V krajině pak vydrží ještě dlouhá desetiletí a jsou nebezpečím pro nevinné civilisty.) Boje se odehrávají v nám vzdálené Sýrii, v nám vzdáleném Iráku, v nám vzdáleném Afghanistánu… Když někoho napadne přenést tento krajní způsob mezilidské komunikace (mám na mysli střelbu a házení bomb) do našich končin, jsme upřímně zděšeni. A chtěli bychom se té hrůzy, toho nebezpečí tychle zbavit, abychom opět nabyli pocit někdejšího komfortu.
Tak to už asi nikdy nepůjde. A špatnou zprávou pro všechny nyní hlasitě křičící anti-islamisty, anti-migranty či “jen” extrémní militantní patrioty je to, že jednoduché řešení neexistuje. Zajímalo by mě, co ti protestující proti islamizaci Evropy vlastně navrhují udělat? Někdy to na mně působí dojmem, že by chtěli vyvraždit všechny muslimy, co jich v Evropě žije. Skutečně? Nebo je “jenom” zavřít do koncentráků? A poslat pryč komínem? Nebo je “jenom” odsunout do zemí původu, i když se třeba nakrásně už narodili v Británii, ve Francii, v Německu? Kam tihle naši radikální ochránci “našich hodnot” zamýšlejí odsunout “nebezpečí”, které je sice všudypřítomné (především v jejich mozcích), ale v naší kotlině vlastně nezaznamenatelné? Kdyby se trochu zamysleli, přišli by na to, že „nebezpečí“ nezmízí tím, že si nějaká parta najde společného nepřítele a tomu to „spočítá“. Tahle metoda ústí pravidelně jen a jen do další katastrofy…
Naší zbraní by měla být síla našich intelektů a naše zkušenosti. Umět oddělit zrno od plev, hrušky od jablek, teroristy od množiny všech válečných uprchlíků. Vím, že to v téhle zemi zní skoro jako nadávka, že má někdo mozek a používá ho, ale nevidím jiné cesty. Budu neustále podporovat dialog mezi lidmi, nikoli pořvávání a z toho plynoucí násilí… Možná mě přitom někdo zabije. Alláh je holt mocný. Ale to neznamená, abychom my byli, nebo se chovali, jako nemocní…
