Dovoluji si Vás pozvat jménem svým a manželů Salomonových (opatrovatelů kaple) na slavnostní mši celebrovanou rumburským děkanem Paterem Pavlem Kadlečíkem v kapli sv. Alžběty Durynské v Dolních Křečanech v Rumburku III, která se uskuteční tuto neděli, dne 15. listopadu 2015 v 15.00 hodin.
Domnívám se, že boční strana kaple, kde byly v loňském roce odhaleny pamětní desky padlým a válečnými útrapami zemřelým mužům z doby první světové války obce Dolní Křečany je zároveň vhodným pietním místem k položení kytičky k vyjádření osobní účasti s atentáty ve Francii, kdy se opět kořeny západoevropské civilizace hluboce otřásly. Patronka kaple sv. Alžběta Durynská je jistě tou pravou přímluvkyní za oběti masakru.
Sedmnáctý listopad není jen výročím „Sametové revoluce“, Den boje za svobodu a demokracii, ale také svátkem Alžběty Durynské. Těšíme se na setkání v prostorách skromné kaple z roku 1936, kterou realizoval známý rumburský stavitel Bräuer a jež vznikla z popudu místního učitele Johanna Jahnela a jeho dcery Elisabeth Diessnerové.
Kaple sv. Alžběty Durynské – Dolní Křečany, Rumburk III
Dne 15. listopadu 2015 se koná v 15.00 hod. slavnostní mše celebrovaná rumburským děkanem Paterem Pavlem Kadlečíkem v kapli sv. Alžběty Durynské v Dolních Křečanech, Rumburku III. Tímto je zvána veřejnost k účasti, přičemž boční strana kaple osazená pamětními deskami se jmény padlých a válečnými útrapami zemřelých mužů z doby první světové války obce Dolní Křečany je vhodným pietním místem k projevu naší osobní účasti s atentáty ve Francii, kdy se opět kořeny západoevropské civilizace otřásly. Právě patronka kaple sv. Alžběta Durynská je tou pravou přímluvkyní za oběti masakru, jelikož její volba pro patrocinium nebyla v roce 1936 náhodná. Mezi německým obyvatelstvem se těšila sv. Alžběta Durynská nebývalé úctě a svým výjimečným životním příběhem byla (a je) stálou inspirací a vzorem. Po matce byla neteří sv. Hedviky a sestřenice sv. Anežky České, po otci sestřenice českého krále Václava I. Její životní příběh je velmi jímavý a zaslouží si patřičnou pozornost i dnes. Žila mezi lety 1207 až 1231, zemřela ve svých 24 letech. O jejím životě se traduje řada pozoruhodných legend.
Nejvěrohodnější se jeví Libellova, ve které jsou zahrnuta očitá svědectví pracovníků špitálu, jež měla být podkladem pro Alžbětinu brzkou kanonizaci.
Bývá zobrazována v prostém oděvu, s košem s chleby či s košem růží, ev. s růžemi v cípu oděvu. Podle tradice Alžběta spěchala k chudým se zástěrou plnou chleba, ale když se manžel přesvědčit, s čím odchází, chléb se proměnil v záplavu nádherných růží. Vyrovnané šťastné manželství založené na vzájemné lásce, úctě a hluboké víře bylo již ve své době velmi sledované. V německém prostředí se velká úcta k Ludvíkovi a Alžbětě udržela dodnes. Sv. Alžběta je druhou nejvýznamnější světicí po Panně Marii. Na území tzv. „Českého Nizozemí“ měla sv. Alžběta výsadní postavení. Její plastiky či obrazy jsou součástí inventářů místních kostelů. Rovněž známý akademický malíř z Krásné Lípy August Frind (1852 – 1924) je autorem obrazu s příznačným pojmenováním „Růžový zázrak“. Socha světice z dolnokřečanské kaple je z dílny řezbáře a kameníka Franze Roscheho z Rožan.
Sv. Alžběta Duryňská (Uherská) – patronka chudých, nemocných, vdov, sirotků, žebráků, nevinně pronásledovaných, lidí v nouzi, pekařek, krajkářek, malomocných, nemocných kožními chorobami, patronka nemocnic a dobročinných ústavů, Řádu německých rytířů, Hesenska či Duryňska, slaví svůj svátek 17. listopadu v katolické a 19. listopadu v luterské církvi.
Když jsme ve středu 11. 11. 2015 se členy Klubu českých turistů před kaplí zapalovali svíčku u příležitosti Dne veteránů, hovořili jsme o odkazu Velké války, jak dramaticky zasáhla do osudů všech rodin, citovala jsem z knihy – Obětí první světové války jsme dodnes my všichni. Jako velmi zajímavou myšlenku jsem uvedla na závěr setkání část řečnického projevu uvedeného při odhalení památníku padlým obce Dolní Křečany, kde se pravilo roku 1922: „…snad jednou nadejde čas, kdy pro budoucí, dosud nezrozená pokolení, bude nepředstavitelné, že za dávných časů vládla válka se všemi neblahými smutnými důsledky, trvajícími i po jejím ukončení, namísto skromného a vznešeného míru, který ve všech lidech vidí bratry a sestry, a o němž Schiller tak krásně říká:
Krásný je mír! Je krásný hoch,
Teď zrovna leží u klidného potoka,
A skákající jehňátka kolem něj se pasou na slunečném trávníku.
Sladké tóny vyluzuje z flétny a echo hor se probouzí
Nad ním se tetelí večerní červánky
Potůček kolem něj jemně bublá.
Atentáty ve Francii jsou opět vytržením z naší „jistoty“. Jsme vychováváni v kultuře poněkud odlišné, abychom dokázali podobné věci přecházet, zůstávají v nás. Nezbývá tedy než doufat, že nedojde k selhání elit, jak tomu bylo prokazatelně v historii v kritických dobách, kdy pak svět byl poslán do šílených konfliktů nepředstavitelných rozměrů. Těžko si klást otázku, co může člověk jako bezvýznamný pěšák v této situaci udělat. Snad pokusit se soustředit na vše důležité ve svém životě, nepodléhat manipulaci, musí se snažit spatřovat vyšší cíl a pravdu, ať se jí někteří snaží přizpůsobit. Hledejme společné cesty a co nás spojuje, važme si hodnot, pěstujme vše, čím je naše kultura svébytná, podporujme vzdělanost a soustředěnou práci. V tom tkví obrana proti manipulaci, nikoliv proti hrubé síle.
Ester Sadivová, 14. listopadu 2015
