Marek Setíkovský (24.3.1964, přezdívka Setík, architekt, kreslíř. Vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Manželka Hanička, syn Matěj.)
Začneme tradičně. Jak ses dostal ke kresleným vtipům?
Někdy mezi základkou a gymplem jsem nakreslil pár karikatur Husáka a Brežněva. Ale vtipy jako takový jsem nekreslil. Pak jsem se skamarádil s Mártym a Kácou, který vydávali časopis Chrocht. Tam jsem nakreslil asi dva vtipy. A pak zase nic, až chvíli po převratu jsem potkal kreslíře Jardu Skoupýho. Zrovna jsem si prohlížel tehdejší humoristickej časopis Podvobraz Dikobraz a on se mě zeptal, jak se mi to líbí. Tak jsem se zmínil, že mám doma taky nějaký kreslený vtipy. Skoupý mi dal adresu do redakce, ať je pošlu, což jsem učinil. Oni mi něco otiskli a pozvali mě na redakční radu, kde jsem se seznámil s Michalem Hrdým a Radkem Rakusem a ti mě přitáhli do Sorry.
Jsi povoláním architekt. Tvoje cesta k architektuře ale byla dost trnitá.
Mě nikdy nelákalo studovat architekturu. Někdy v polovině gymplu, zřejmě v souvislosti se slečnama, jsem začal psát básničky a velice mě bavila čeština. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat novinařinu. Jenže tejden před maturitou jsme s kamarádem na školním výletě servali nějaký ruský vlajky. Navíc jsem měl u sebe texty, který jsem psal pro naši tehdejší kapelu. A když nás zadrželi policajti, tak nám ty texty hodně přitížily. Na to konto jsem dostal rok na dva podmínku, byl jsem vyhozen z gymnázia a ze Svazu mládeže. Což bylo dost pikantní, protože jsem v něm nikdy nebyl. Takže bylo jasný, že žádná novinařina nebude. Nebo spíš, že nebude žádná škola. Pak mě hned poslali na dva roky na vojnu. Po vojně jsem si večerně dodělal gymnázium a přihlásil se na fakultu architektury. Do přihlášky jsem zatajil, že jsem by soudně trestán. K tomu se váže další pikantní příhoda. Před začátkem prvního semestru mi volali ze studijiního oddělení, že jsem zapomněl do přihlášky napsat, že jsem nebyl soudně trestán. A když mi to podali takhle, tak jsem napsal „ne“, i když jsem se trošku potil. Ale nikdo na to nikdy nepřišel.
Jaký to je, když na osmnáctiletýho kluka před maturitou nastoupí bolševický policajti?
Všechno probíhalo přesně jako z nějaký příručky. Byl tam zlej i hodnej policajt. Po výslechu nás odvezli do ruzyňský věznice do cely předběžnýho zadržení. Bachaři nás rozsadili do cel, řekli, ať tam počkáme a zmizeli. Tak jsem si sednul na kavalec a za půl hodiny se rozrazily dveře, vlítli tam ty bachaři a s řevem: „Ty si myslíš, ty svině, že tady můžeš sedět!,“ mě seřezali. Pak mě hodili do jiný cely k nějakýmu klukovi, kterej vykrádal samoobsluhy. Takže jsem se za čtyřiadvacet hodin naučil teoreticky otevírat všechny zámky.
Bál ses, že půjdeš sedět natvrdo?
Bál. Protože u nás našli sešity s textama písniček, udeřili na nás, že jsme ve spojení s Plastic People. Byla to fakt velká aféra. Na Kladně, kde jsem chodil na gymnázium už v jednom obchodě viselo naše tablo. Okresní výbor KSČ tenkrát nařídil, že se to tablo musí odstranit, protože obsahovalo ksichty dvou zločinců. Jenomže vedoucí tý prodejny řekla, že do výlohy nemůže bez aranžérky a aranžérka že chodí jednou týdně. Po dlouhým dohadování ji donutili, aby výlohu odemkla a tablo přehodila černým sametem. Celý Kladno se pak chodilo na tuhle výlohu koukat. Nakonec se ten náš průser nafouknul do neuvěřitelných rozměrů. Takže když jsem se vrátil z vojny, dozvěděl jsem se, že jsme zavraždili předsedu národního výboru a podpálili samoobsluhu.
Prý jsi chodil na základku se Sagvanem Tofim. A prý ti trochu zatopil.
Na základce ve Slezský na Vinohradech někdy v pátý nebo šestý třídě jsme se s kamarádama založili tajnou skupinu CIA. Z policejního časopisu Signál jsme si vystřihovali různý články a americký tajný službě CIA. Dokonce jsme si vyrobili průkazky a já jsem na ně doma jako razítko obtiskával půldolar namatlanej fixou. Tou dobou k nám na základku nastoupil Sagvan Tofi a projevil zájem bejt s náma v CIA. Jenže my jsme zjistili, že jeho otčím je dnešní emeritní policejní rada Dočekal, tedy fízl. Takže jsme Sagvana nepřijali a on nás na oplátku prásknul učitelce, že jsme založili CIA. Byla z toho dvojka z chování.
Poposkočíme o pár let dopředu. Ty ses v letech 1988 a 1989 účastnil všech možných protirežimních demonstrací. Proč ses pak smál studentům, že 17. listopadu dostali do držky?
Člověk se na demonstracích naučil, jak se má chovat a kde se pohybovat. Když byl 17. listopad, přišli jsme s kamarádama na Albertov a ta demonstrace nám přišla strašně moc oficiální. Svazácká. A vůbec nás nebavila. Nicméně jsme tam vydrželi. Pak se dal průvod do pohybu a začalo to vypadat zajímavě. Když ale zahnul ny Vyšehrad, přestalo nás to bavit definitivně a šli jsme radši do hospody a nakonec odjeli na chatu do Kyšic. Do tamní hospody pak za náma různě přijížděli zmlácení známí a my se jim posmívali. 17. listopad dopadnul tak jak dopadnul, protože na tu demonstraci přišli lidi, který v tom neuměli chodit.
Hodně jezdíš nebo jezdils na čundry. Kdysi často i s Honzou Vyčítalem. Jaký to bylo?
Honza Vyčítal zpočátku dost těžce nesl, jak jsme mluvili sprostě. Obzvlášť nesnášel naše hlasité výkřiky: „Mrdat!“ Pak jsme jednou byli na čundru u Rabštejna. Ráno jsme vyšli na takovou prosluněnou louku a Vyčítal radostně zvolal: „Mrrrrdat!“ . Za chvíli šla proti nám rodinka s dětmi a pán radostně sděloval manželce: „Vidíš, maminko, já ti hned říkal, že to je pan Vyčítal, že jsem ho poznal po hlase“.
Na čundry s vámi jezdíval i Michal Hrdý. Zkus na něj vzpomenout.
Michal, když se občas opil, měl tendence nás navštěvovat doma třeba ve tři hodiny ráno. Jednou se takhle nad ránem zase k nám dobýval, ale my jsme buď nebyli doma nebo neslyšeli zvonek. Tak bušil na okno sousedky, takové stařičké paní a dožadoval se, aby ho k nám pustila. A paní mu říkala, že ho do baráku nepustí a že ho vůbec nezná. Proto Michal zamířil k telefonní budce a volal na policajty, že ho paní nechce pustit do domu. Když z něj vypadlo, že v tom baráku vůbec nebydlí, policajti nedokázali pochopit, o co mu teda jde a doporučili mu, ať se jede vyspat domů.
To tě museli mít sousedi rádi.
On ten náš barák v Radlicích, kde jsem bydlel, byl vůbec dost veselej. Jednou třeba u nás zazvonili policajti a sdělili nám, že zrovna odvezli souseda do nemocnice, protože měl kudlu v zádech a jestli o tom něco nevíme. Že jeho družka říkala, že ho někdo pobodal. Ale že spíš mají pocit, že ho zapíchla ona. Což se později ukázalo jako pravda. Díky tomuhle sousedovi jsem neměl v domě až tak špatnou pověst, protože horší než on už nikdo být nemohl. Když jsem přišel v noci domů s šíleným rachotem a ráno jsem měl výčitky svědomí, zvonil jsem na paní Michlovou, která bydlela naproti. A omlouval jsem se, jestli jsem v noci nedělal ostudu. A ona říkala: „Ale Marečku, to je v pořádku. Židoň odvedle si odemyká vleže“.
Že kreslíš, se o tobě ví. Míň už se ale ví, že píšeš skvělý říkanky. Můžeš nějakou zarecitovat?
Tahle se Fefíkovi nelíbila, takže je jedinečná příležitost ji do Sorry propašovat: Sedli si dva v kupé – a sotva si sedli – vedli řeči tupé – Tupé řeči vedli – vodu čistou pili – Pak se zvedli – Asi vystoupili.
Karel Vrána
P.S. Dělat rozhovor s Markem byla opravdu radost. Za prvé se spolu už dost dlouho známe (dokonce jsme jednou společně dostali do držky tak, že jsme oba měli zlámaná žebra), za druhé jsme spolu vytvořili dost kreslených vtipů. A za třetí: Ještě že v hospodě zavřeli, jinak nevím, jestli bych tenhle rozhovor stihl odevzdat. Škoda, že se do něj nevešlo všechno, co mám v diktafonu.
