V pondělí, 9. listopadu 1989 se člen vedení tehdejší NDR Günter Schabowski “spletl”. Nějak prý špatně pochopil, na čem se tehdejší dederonské politbyro shodlo a vypustil do světa informaci, že hranice NDR jsou s okamžitou platností otevřeny. A zeď v Berlíně, symbol rozdělení jak Německa, tak vlastně i světa, šla dolů na to tata! Té slávy! Té symboliky!
Koho to dnes zajímá? Ano, politology to asi zajímá. A historiky. A pár nadšených fanoušků artrockové formace Pink Floyd, která pád Zdi (té mezi lidmi, národy, státy, světy…) předpověděla o deset let dříve. Jo, rockeři, ti to mají na háku…
Společnosti v tehdejším Těžkoslovensku trvalo ještě dalších osm dní, než vyprodukovala událost analogickou povstání východoněmeckých občanů, kteří začali “hlasovat nohama” a houfně prchali na Západ (a to i přes pražské velvyslanectví BRD) už hezkých pár týdnů před pádem Zdi. A po těch šestadvaceti letech už snad můžeme trochu bilancovat, jak pád Zdi a u nás pak následné události zahájené 17.listopadu masakrem pokojné demonstrace na pražské Národní, ovlivnily naše životy.
Hodně i málo. Máme hodně svobody, ale málo jí využíváme. Žijeme vbudováni do řady předsudečných, zakomplexovaných postojů vůči okolnímu světu, které se pak v projevech našich veřejných činitelů projevují jako xenofobní a hysterické odmítání spoluzodpovědnosti za osud Evropy, od níž jsme toho – ruku na srdce – víc dostali, než jí dali.
Němce pořád nemáme rádi, i když jsou nám mocným spojencem, největším odběratelem práce našich lidí, a mohli by nám být v lecčems příkladem. Jenom ale nafukujeme, co se jim nepovedlo a děláme z toho celodějinné závěry…
Zjednodušeně a dost schématicky a zkratkovitě: I přes biliony marek a později eur nasypaných do rozvoje toho, co se dříve jmenovalo Německá demokratická republika, se nepodařilo zcela vymazat rozdíly mezi německým Východem a německým Západem. Východ je prostě méně atraktivní, hlavně díky omezenému množství zajímavých pracovních příležitostí. Vede to k tomu, že se na Východě neustále znovu a znovu vyvalují politická extrémistická rezidua, nyní především tzv. extrémně pravicová hnutí, stojící v pozadí hnutí Pegida, které je nyní nejhlasitějším odpůrcem německé přistěhovalecké politiky. Ovšem najít pověstných pět rozdílů mezi rétorikou extrémní pravice a extrémní levice (komunisté se v Německu nejmenují komunisté, ale například Levice – Die Linke) je extrémně těžké. Když si představíme pomyslnou linii politických postojů od krajní levice přes střed až po krajní levici nikoli jako ohraničenou linii, nýbrž stočenou do kruhu, bude blízkost postojů extrémistů naprosto jasná…
Horší je, že nemáme rádi ani sami sebe. Nijak jinak si neumím vysvětlit to, že sami se sebou zacházíme, jako bychom to nebyli my, kdo žije naše životy. Jako bychom byli jen nějakými diváky našich osudů. Nijak jinak si totiž neumím vysvětlit, že nám – když to vezmu odshora – vládne skutečný lži-prezident, který se k funkci dostal soudně uznaným podvodem, lstí, lží a úskoky. Navíc, skutečnost, že jeho prezidentská kampaň byla financována firmami cizí mocnosti je sice zřejmá, ale nějak nikomu nevadí natolik, aby se nad touto skutečností pozastavil. Rádi kroutíme hlavou nad poměry v banánových diktaturách, posmíváme se lidoužroutským vůdcům, děsíme se zdrogovaných dětských bojovníků v temné Africe, ale nevadí nám, že se chodbami Elsinoru potácí mátožný duch a blábolí nesmysly – česky: chodbami Pražského motá mátoha nasáklá špiritusem, která prakticky každým výrokem děsí a dělí a dělí a děsí společnost, kterou byla slíbila (v předvolebních řečech) spojovat…
Nevadí nám, že dávno v otevřených společnost vychytané, přesně označené a přísně sankcionované tzv. “střety zájmů” politických představitelů jsou u nás normálním operačním modem politiky. To, co je jinde trestné, je u nás výrazem špičkové politické zručnosti a modelem úspěchu. Vždyť je to příšerné!
Až se za pár dní bude připomínat výročí 17. listopadů 1939 a 1989, bude prezident Zeman na pražském Albertově “náhodou” zrovinka ve chvíli, kdy tam jedna partička bude protestovat proti “islámské hrozbě”. Co to má co dělat s připomínkou studenstkých obětí? Hlava mi to nebere, ale ve srovnání s jinými okolnostmi a skutečnostmi z nejvyšších pater naší současné politiky, je to asi brnkačka…
