Tak se mi zase po delším čase podařilo zajít do divadla na pořádnou klasiku. Na děčínské jeviště přivezlo Divadlo Petra Bezruče titul Petrolejové lampy. Hru ověnčenou z loňského roku mnohými cenami, které leccos slibovaly, a to všechno ještě podpořené oním slavným filmem ze sedmdesátých let…
Ne, srovnávat film s divadlem není fér, a nebudu to dělat. Divadlo je kouzlo místa a chvíle – tady a teď – a o to šlo v pondělí večer především. Dovolte mi suše předpokládat, že děj hry je vám známý (a ti ostatní mají ten google…), takže se můžeme rovnou podívat na první polovinu hry. No byl jsem v prvních desítkách minut trochu přepadlý, přiznám se. Jakoby se trochu nerozběhlo, jakoby to přišlo trochu rozvláčné – a děj v těch chvílích tomu ještě trochu nahrává. Všechny zákruty a spletitosti se teprve nastavují, obrazy se trochu tříští, hlavní protagonisté tu nedostávají moc šance se naplno chytit … byl to chvilkami až takový dojem, že měl člověk chuť se občas mrknout na hodinky, jak že už jsme s tím daleko. Ale nakonec jsem to neudělal. Ke konci se to chytlo a zdárně jsme dospěli až ku svatbě.
O přestávce jsme si mohli srovnat myšlenky a s nadějí skočit do druhé půle. A ono ano. Prakticky od začátku, od svatební noci to začalo fičet jako na bobové dráze. A nezpomalovalo to, naopak! Zatracené lidské osudy se roztáčely jako káča; ďáblové, šotkové, škvoři, progresivní paralýza … muhehehehe …. cháááá chááá … blázinec…chvíli před koncem vrcholila smršť emocí a nutno také říci, že i sportovních výkonů. Jedním slovem mazec. Jedno srovnání za všechno: obě půlky představení byly zhruba stejně dlouhé, ale pocitově byla ta druhá asi tak o polovinu kratší. Úžasný zážitek.
Jediné co zůstalo trochu stranou, byly lampy samotné. Ony tam byly, hrály, svítily, zhasínaly…, ale ten náboj děje je vlastně smáznul. Možná jen ten čert v pozadí věděl, proč se to vlastně takhle jmenuje….
Úvodní foto: DPB
