Chodil jsem koncem osmdesátých let v České Lípě za školu do divadla a proto ze mě není dřevař, ale floutek stále okouzlený kumštem a jedním z lidí, kteří mi ten kumšt ukázali byl i režisér českolipského divadelního souboru Václav Klapka. Sešli jsme se letos před divadelní přehlídkou – Českolipský divadelní podzim, abych se Václava zeptal, jak to vlastně dělá. Tenkrát na to nebyl čas.
V osmdesátých letech bylo amatérské divadlo hodně dobře nastartované, vy jste tady pracovali Grotowského metodou, kterou učil Josef Vinař. Jak to tenkrát vlastně bylo?
Ano, jezdil sem Josef Vinař ale hlavně Jaroslav Vostrý, takto zakladatel činoheráku, který nemohl tehdy pracovat profesionálně a s profesionály, a tak se věnoval amatérům a to byl – nejenom pro mě – naprostej zlom. Já byl zapálenej divadelník, ale díky těmhle chlapům jsem pochopil, co je to řemeslo a jak by se to mělo dělat; neříkám, že to úplně umím, ale nastartovalo to úplně jinej přístup.
V čem je ta změna?
Je to v přístupu k textu, v přístupu k divadlu, v přístupu k hraní. Naučili nás, co je to situace a jak ji vybudovat. Jak jedna situace s druhou tvoří celek a všechny dohromady představení.
Nedělali to tak, jak jsme byli zvyklí: tady máš text a takhle to zahraj … A pak: tohle jsi zahrál blbě proto, proto a proto ..
Řekli: existuje takováto situace, co si s ní počnete.
A každej si k tomu řekl své: proč tohle funguje a proč tohle ne. Vlastně každý měl nějaký režijní náhled a podílel se tak na tvorbě představení. Ne ty přijdeš tudy a řekneš: paní, nesu vám psaní.
V podstatě dělali to, co se dneska jmenuje třeba Partička, ale nejenom vesele, ale i smutně. A hlavně už tenkrát, před těmi desítkami let.
Vzpomínám si, tenkrát vznikal touhle metodou Hamlet a Oidipus..
Oidipus a Hamlet, to byly takový zkoušky. Byli jsme mladý, rvali jsme ze sebe šaty a řvali jsme jak protržený a mysleli si, že děláme avantgardu. Vlítneš na jeviště, utrhneš kus kulisy a zařveš BÝT ČI NEBÝT? Tím si musí projít každej, ale můžeš to dělat tak do třiceti, pak už jsi trapnej. Takže jsme zvolnili. Ale tu metodu jsme pochopitelně používali dál. Třeba Líbíčko (Jak se vám líbí, jak se vám líbí, W. Shakespeare) je takhle udělaný celý.
Pamatuju si to trochu, ale ono tohle hraní klade na herce trochu jiné nároky.
Ano, ačkoli tady tímhle školením prošli vlastně všichni, ale všichni to tak nějak nedovnímali. Ti se ale vrátili k takovému tomu klasickému hraní a život šel dál.
Vy jste byli ale hodně úspěšní, pamatuju si, že to bylo takové to období, kdy se začal trochu otevírat svět. Jezdili jste do zahraničí, některá vaše představení natočila televize… a potom přešel osmdesátý devatý a amatérská scéna se rozpadla. Někteří režiséři šli do profesionálních divadel (Petr Lébl do činoheráku, Milan Schejbal do ABC atakdále) a ostatní třeba začali dělat to, co vlastně vždycky chtěli. Ty jsi k profíkům nešel, neměl jsi nabídky?
Kdybych tehdy chtěl, asi bych někde režírovat mohl, já byl ale nabitej energií podnikatelského stylu.
Měl jsem pocit, že tenkrát se amatérská scéna úplně rozpadla.
Já to nevnímal až tak, ale možná máš pravdu. Hlavně ale najednou zmizelo téma. Takový to MY a ONI. Některá představení, která byla nazkoušená najednou nebyla o ničem. Realita byla mnohem zajímavější než jakýkoli divadlo. Revoluce, prostě.
Vy jste to ale nakonec přežili bez ztráty kytičky.
Ano, pevné jádro drželo pořád pohromadě: Renata (Grolmusová), Miki (Vik), Karel (Bělohubý), Láďa (Klapka)… Možná to mělo základ v těch osmdesátkách, kdy jsme tu byli trochu za takové okresní disidenty a tam už se to nějak vyvrbilo. Znáš film Nejistá sezona o Cimrmanech? Tak takhle nějak jsme to tady flikovali.
Takže potom už to šlo vlastně všechno samo.
Jenom ta témata se musela dostavit. Musela přijít ta sedimentace, aby divadlo mělo o čem mluvit.
Režíruješ komedie i tragédie. Netíhneš ani k jednomu žánru. Jak vůbec vybíráš, co se bude hrát?
Beru to, co jde kolem a nějak mě cvrnkne do nosu. Určitě v tom hrajou roli životní postoje, momentální situace, věk … A tak je to někdy sranda a někdy to sranda není.
Poslední tvoje představení, které se hraje, je Maratův Sade. Vzniklo na motivy hry Marat Sade Petra Weisse. Jak moc se držíš předlohy? Vyhovovalo ti spíš to, že se odehrává v blázinci a dává ti to tak větší inscenační svobodu, nebo to, jak tam proti sobě stojí dobro a zlo?
Asi. Já vlastně tu původní hru ani nedočetl a nevím jak dopadne. Ale v momentě, kdy proti sobě stojí Marat se Sadem jsem si řekl: ano, to je ono!
Jeden člověk to vystihl: Marat, aneb jak jsme si prosrali sametovou revoluci. Jak je možné, že jsme se dostali z bodu A až … až sem. Jak je možný, že jsme se dostali od Havla k Zemanovi!
To představení je monstrózní, náročné a mnohovrstevnaté .. na jevišti jsou skoro pořád skoro všichni a vlastně musejí pořád hrát i když jakoby nehrají. Nikdo nesmí vypadnout z role. Potřebuješ kvalitní soubor…
Ano. A naštěstí ho máme.
Když jsem jim vloni hru přečetl byli všichni pro, že to budou hrát a už to mě trochu překvapilo. Zkoušení nebylo jednoduché a několikrát jsme se museli vrátit na začátek. Někdo si možná myslel, že když to nejde, že to protlačíme na sílu. Že když už na tom děláme tři měsíce, že to nezahodíme, ale s tím já nemám problém, pro mě je to přirozený. A soubor to pochopil.
Vrátili jsme se k tomu, o čem jsme mluvili na začátku, k tomu, co nás učil Vostrý s Vinařem. K situacím. A myslím, že se to vyplatilo.
Za mě jistě, zase bych chtěl hrát. A když nemůžu, tak se půjdu aspoň kouknout.
(za fotky dík Štěpánu Kňákalovi)
