Vypnuli proud. Už zase. Tedy nevypnuli. Vono se to zase někde spíš po.. …. no víte co. Ulice a byty se ponořily do tmy a nic. Ztichly lednice, větráky v počítačích, čerpadlo u topení; je ticho, že i slabé mrholení z venku je slyšet. Jakoby zesílilo. Ale je to jen klam. To to ticho.
A zatím někde v Londýně Španělé v dresech Arsenalu právě poráží Španěly v trikách z Bavorska a všechno to pochytá Čech … ale to já teď nevím, protože tady je tma a ticho. Sedím u zapálené svíčky jako u novodobé Hromnice a čekám až se místo bohů smilují ti opraváři nad naším tmavým osudem a najdou tu chybu. Pětkrát až šestkrát do roka tu máme takovou tmavou seanci – stejně jako tenkrát do roka bývalo velkých bouří asi.
Vytáhnu rolety v tmavém pokoji, abych viděl, zda se na ulici něco hýbe. Černá okna sousedů jsou mi odpovědí, jen tu a tam bliká svíčka, stejně jako u mne. V temné ulici se objevuje po čase pár světýlek. Opraváři s rozsvícenými čelovkami chodí od domu k domu a hledají. Občas se zastaví a radí se jak dál. Zdálky vypadají jako pár světlušek sjetých na plech, které se ztratily v prostoru i čase a jejich jedinou touhou je navzájem se neztratit. Vědí kde hledat? Nevědí? Mají plán? Systém? Pokus – omyl? Nevím.
Vzpomínám na nejkrásnější tmu, kterou nám tu kdysi dopřáli. Bylo to na Štědrý večer. Bylo už po večeři, po rozbalování dárků, jen jsme se všichni sešli pospolu – a zhasli. Snad poprvé dostaly hlavní roli vánoční svícny, všichni si sedli blíž, jen se popíjelo a klábosilo. Trvalo to tenkrát snad dvě hodiny – a bylo to krásné.
Opravářské světlušky obešly asi třetí kolo kolem domů, a našly. V sousední elektrické skříni to bylo. Rozsvítili a světlo v kuchyni mě prozradilo, jak je pozoruji u okna. Teď už vím, kde mám co pozhasínat. Je po půlnoci. Je po fotbale. Je po všem. Až do další poruchy….
