Taky máte občas pocit, že svět NENÍ báječné místo k narození. Že jsme tak trochu figurky, se kterými tak nějak šoupou sem tam a že vlastně nic není v našich rukou. A že jsme přišli o svobodu výměnou za trochu ‚smrádku, ale teploučka‘? No jo, ono to tak asi bude. Neviditelný výbor situaci dost přesně definuje v knize Vzpoura přichází. A pak formuluje východiska. Dost drsně.
Hned na několika úvodních stránkách se dozvíme, že:
- Je jasné, že vše může jít pouze od deseti k pěti.
- Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky, které obměňují své projevy podle nejnovějších objevů marketingových oddělení.
- Ti, kteří nalezli na cestě zločinu menší ponížení a více užitku než při údržbě podlahových krytin, nesloží zbraně a vězení jim nevštípí lásku ke společnosti.
Atakdále…
Úvodních sedm kapitol — kruhů (I AM WHAT I AM, Rozptýlení je životní potřeba, Život, zdraví a láska jsou nejisté, proč by měla být práce vyjímkou z pravidla?, Jednodušší, zábavnější, mobilnější, jistější!, Méně statků, více vztahů!, Životní prostředí je průmyslová výzva a Zde se buduje civilizovaný prostor) dost přesně analyzuje (zejména francouzskou) realitu; ale svět je malinký a některé principy jsou v tom ‚civilizovaném světě‘ kurevsky zaměnitelné.
Tato doba vyniká určitou groteskností, která, jak se zdá, ji stále uniká. Je třeba říci, že mediální scéna nešetří úsilím, aby v rejstříku stížností a rozhořčení udusila výbuch smíchu, který by měly podobné zprávy vyvolávat.
Na všechno je tu nahlíženo hodně zleva, takže jsem se hodně ošíval, ale pak jsem si řekl, že přesnost pohledu by měl ocenit i ten, který vidí svou pozici spíše na pravo)
Ztrácíme instinkty a přirozenost výměnou za pochybné jistoty.
Text vznikl v roce 2007, ale některé otázky jakoby dostávaly momentálně aktuálnější kontury. I pro nás ve střední Evropě ve chvíli, kde války na Středním východě daly do pohybu miliony lidí.
Kdo ještě vůbec vyrůstá tam, kde se narodil? Kdo žije tam, kde vyrostl? Kdo pracuje tam, kde žije? Kdo žije tam, kde žijí jeho předkové? A čí jsou dnes děti, děti této doby — svých rodičů nebo televize?
Vzpoura přichází mění úhly pohledu a ukazuje tak svět v jiné perspektivě, vytváří tak jiný kontext a je na čtenáři, jak s takovým pohledem naloží.
Časem nám došlo: nejde o to, že je ekonomika v krizi, ale že ekonomika je tou krizí; že není nedostatek práce, ale že práce je nadbytečná; pokud vše dobře zvážíme, tak to, co nás deprimuje, není krize, ale růst. Je třeba to přiznat: litanie burzovních kurzů nás dojímá asi tolik, jako latinská mše.
Tyhle postřehy a východiska vedou Neviditelný výbor k jasným řešením. Ta jsou shrnuta v kapitolách Vpřed, Najít se, Organizovat se, Vzpoura a Komuna.
Tady se s autory trochu (dost) rozcházím.
Možná je to tím, že si ta revoluční hesla pamatuji už z dětství a hlavně si pamatuju to, jak nefungují. Posledních čtyřicet stránek mi prostě až moc připomínalo hodiny občanské nauky ve škole a šedivý komunismus venku. Zkušenost, že každá revoluce nakonec zmutuje v něco jiného (pětadvacet let, pamatujete?).
Vzpoura přichází je i tak důležitá kniha a doporučuju přečíst jednu kapitolku vždycky než kouknete na zprávy v televizi. Třeba uvidíte svět a události v poněkud jiném světle.
PS. Ačkoli je jako autor knihy uváden Neviditelný výbor, ví se, že ideologem a hlavním autorem je Julius Coupat, stvořitel komuny a muž vyšetřovaný v souvislosti se sabotáži na železniční trase TGV. Takže žádná selanka, ale opravdová akce, kde jde o nevinné životy. Ach jo.
