Nevim, co mě to napadlo, že jsem se v tý hospodě zastavil… domů kousek a vlastně jsem měl spíš jenom chuť než hlad. Možná jsem byl překvapený tím, že ta hospoda vypadala po letech otevřeně a ne zavřeně, jako vždycky. U Vomáčků ve Svoru. A bylo to teda něco!
Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se pár let zpátky. Myslím tím tak dvacet — třicet let zpátky.
Pro pamětníky je to ale vlastně pohoda (a taková divná tichá radost!).
Když jsem dostal do ruky jídelní lístek, spadla mi brada. Tohle jsem nezažil nikdy a nikde! A v Asii jsem nebyl)
Nabídka je ovšem (jak vidíte) velice široká a jídelna byla plná strávníků, převážně v montérkách, takže jsem vůbec nezaváhal. A navíc jídla, které byly expedovány z kuchyně, vypadaly tak nějak utěšeně.
Bez zaváhání jsem si objednal maďarský guláš a za přijatelně dlouhou dobu (ve Svoru nejde internet moc svižně, takže než se načetly novinky z našich feedů)), byl guláš na stole.
Jaký to bylo? Vlastně dobrý i když maďar to teda nebyl, i když, co my víme, by ho takhle mohl nějakej Maďar uvařit.
Na talíři bylo vosum (mírnyxdýrnyx) knedlíků, z kterých jenom jeden plátek byl poměrně unavený, normálně masa a spousta papriky. Maďarské?
Dohromady za osmdesát korun porce, která se skoro nedala sníst.
A k tomu — řidič — sklenice vodovody.
Vyzvěděl jsem tedy, že se tu čepují Svijany i když na stolech a na vestě obsluhy bylo logo piva GGGGGG..
Suma sumárum jsem se do téhle restaurace rychle zamiloval, protože mi připomíná dětství a mládí. Na jednu stranu strašná, na druhou stranu úžasná. Každopádně se tam vrátím. A jestli je tu někdo (plus mínus) můj ročník a dostal taky chuť, dejte mi vědět, jak se vám tam líbilo. Dík.
