Quo vadis, Domine? – zní světoznámá latinská otázka, kterou proslavil polský spisovatel Henryk Sienkiewicz. Kam kráčíš, pane, zní její český ekvivalent, i když pro současné osazenstvo našeho hradu by se spíše hodil volný východní překlad – kudá vy idiote? Těm mladším na to zase stačí jen tři písmena – WTF?
Podstata té otázky ale zůstává. Co máme, co s tím a kam dál? Po vzoru úsloví „podle sebe soudím tebe“ mohu sám sebe prolustrovat. Mám rodinu, dům, auto, nějaké ty tretky, všechno adekvátně obstarožní… a co? Mám to všechno obnovit, nebo znásobit, proč? Neumím žít ve dvou domech najednou, jezdit třemi vozy a mít rád čtyři rodiny… někdo možná ano, ale pochybuji, že jich je většina. A co tedy dál, když tohle všechno, často dávno před polovinou svého života dosáhneme? Spořit na důchod do cizích kapes, abych měl ve stáří alespoň na doktora….ne, nebudu se v tom dál babrat.
Celá potíž je asi v tom, že jsme si nastavili cíl – mít se dobře. Máme na to dokonce spoustu měřidel a ukazatelů, které nám říkají, jak dobře se máme, kdo se má víc dobře a kdo míň… Ale je tohle cíl? Komunisti se kdysi snažili zacpat lidem ústa autem, chatou a barevnou televizí – nestačilo to. Nedělá tohle nyní Evropa – sice v jiné dimenzi a ve velkém – znovu? (Pravda, tohle srovnání sice kulhá v tom, že nás tu nikdo násilím nedrží, ale po pravdě – je kam jít?) Tehdy jsme měli nepřítele a věděli, kam chceme, ale teď? Nevíme sami co se sebou.
A právě možná proto jsme tak nervózní, když se začnou zvenku valit davy cizinců. Hystericky křičíme, že nám mohou to či ono pobrat, a přitom toho máme tolik, že je tím můžeme klidně zasypat. A když jim to dáme, často to zahodí, protože to pro ně nemá žádnou cenu. Možná na nás vidí něco jiného, cenného, co my už zevnitř ani nevidíme. Tak bychom se asi měli podívat, ne? Třeba nás to taky obohatí a posune zase o kousek dál.
