Tedy, řeknu vám, tohle už není nějaká obyčejná prokrastinace, to je opravdová krucipískovice. Zapeklitovice. Zaseklovatice. Nicnedělákovice…
Samozřejmě jsem se v pondělí podíval na kalendář, abych se přesvědčil, co je za den – ano, bylo pondělí, ale ani to neťuklo. Normálně jsem ten den proflákal, kouknul do knížky, prohnal psiska, prohnal počítač, kouknul do knížky, pomyslel si, že bych si měl sehnat práci – a to bylo asi tak všechno.
Nebudete věřit, ale totéž se opakovalo v úterý, ve středu a teď se snažím, aby se to neopakovalo i ve čtvrtek.
Možná je to tou knížkou, do které pokukuji. Ne, jinak. Čtu v ní. Ne v ní… V nich. Jorge Luis Borges. Měl jsem ty knihy už několikrát v životě. Vždy mi je někdo ukradl. Tedy, ono se asi neříká “ukradl”, když knihu někomu půjčíte a nedostanete jí zpět. Na druhou stranu, už se mi nějak nechce šetřit ani kamarády, kterým knihy půjčuji. Takže – ukradl… I zakoupil jsem Sebrané spisy JLB, které hodlám nikomu, ale vůbec lautr nikomu půjčit. (To jsem zvědav.) Nacpal jsem do sebe Alef, Fikce, Artefakty, Knihu z písku a Brodiovu zprávu. Nejsem, odhaduji, ani v polovině svazků. A, světe div se! Jsem jako ve snu…
Nevím přesně, ale mám pocit, že mi tak trochu začíná šibat. Nebo je u mně v hlavě prostě jenom pře-Borgesováno. V každém případě mi lehkost, ekvilibristika, fantasie, škodolibost, jednoduchost, složitost a všechny další přísady, jimiž Borges kejklí, jednoznačně a přesvědčivě brání pokusit se zapsat byť jen jediné slovo. To, co tady ze sebe soukám, mě stojí titánské úsilí :)
Musím se přiznat, že v dobách, kdy jsem se s Borgesem seznámil, což byl přelom šedesátých a sedmdesátých let minulého století, míval jsem s ním ještě větší potíže. Tehdy jsem nějak rychleji rostl, než myslel, nebo jak se říká postpubertě a čtení Borgesových povídek ve mně vyvolávalo – fakt, nelžu – fyzickou nevolnost. Opravdu jsem u těch povídek míval tak “odcizené” prožitky, že jsem měl pocit, jako bych umíral, jako by se mi zastavovalo srdce, jako by končil všechen čas, jako by se vesmír lámal v pase a o zem zvonilo křišťálové nebe – nebo jak ty pocity nějak jednoduše vysvětlit…
Pokusil jsem se tu borgesovskou psací zácpu nějak rozhýbat, prorazit. I zakoupil jsem nejnověji vydanou knihu Umberta Eca – Nulté číslo. Kéž bych byl býval ty prachy utratil za dobré vínečko! Je to děsné! Naprostá kruťárna, a to v tom smyslu, že tak špatnou, plytkou, užvaněnou, samožernou a oblbující nijakost snad ani nemohl Umberto Eco (panebože, jak já miluju Jméno růže, nebo Foucaultovo kyvadlo!!!) sepsat!?! Nebo se možná vsadil s vydavatelem, že jméno “Eco” je schopné prodat jakoukoli pižďovinu! Nebo, možná proto, že se jeden pohybuje nějakých pár desítek let v novinářském prostředí (ta knížka je o novinářském prostředí…), tak mu to nepřijde ale vůbec v ničem nějak objevné, a vlastně ani trochu zajímavé. No, nic.
Jdu zase na JLB. (Nezaměňovat s JBL – ty zesilovače…)
