Sklářské symposium v Novém Boru skončilo sukcesem, v muzeu na náměstí jsou zbrusu nové (i když z brusu asi žádný)) skleněné objekty a během akce se nikomu nic nestalo (když nebudem počítat borského bezdomovce, kterého srazil vlak).
Je jasné, že sklářské řemeslo se definitivně vrátilo do města, že za skláři přicházejí zakázky, že výtvarníci vědí, kam se obrátit a kde se jim bude dobře pracovat. Dokonce i sklářské školy hlásí plné stavy, což nebývalo úplně běžné.
Přesto zůstává několik otázek, které bude nutné zodpovědět do příštího symposia, které bude v pořadítřinácté.
Musíme si uvědomit, že se sklářským symposiem začala firma Crystalex ještě v dobách socialismu, firma tak silná, že byla schopna utáhnout pořadatelství z vlastních zdrojů. To už dneska není možné. (Navíc se od dob Crystalexu výrazně změnil rozsah a celková koncepce – za CX byli všichni na jednom místě, maximální počet účastníků bylo 40 lidí. Dnes se tvoří na 10 místech v počtu cca 75 účastníků – samozřejmě z toho vyplývají nepoměrně větší nároky na organizaci a koordinaci všech subjektů, aby to nebylo 10 individuálních akcí, ale jen jedna. Opravdové IGS)
Otázkou první a nejzásadnější tedy je, jestli je vhodné takovouhle akci pořádat v současném aranžmá a nastavení, kdy je hlavním pořadatelem město. Jsem z principu odpůrcem takových řešení, protože město a jeho samospráva sice může a musí vytvářet pro podobné aktivity ty nejlepší podmínky, ale samo by se na nich podílet — a tím spíš jako hlavní pořadatel — nemělo.
Není k tomu určeno a nemá k tomu ty správné instrumenty.
Na tomhle přesvědčení nic nemění ani fakt, že hlavním výkonným orgánem symposia byla úřednice — doktorka Forgáčová, která zvládla všechny vyplývající povinnosti s jistotou a elegancí, ovšem teď se místo oddechu a následné přípravy příštího ročníku musí věnovat úplně jiným povinnostem, které vyplývají z jejího pracovního zařazení.
Jednotlivé sklářské hutě potom nemají dostatečnou, nejen finanční, sílu stejně košatou akci uspořádat; její kouzlo navíc spočívá v zapojení co největšího množství dílen.
(Nejde jenom o peníze, tady jde i o EGA, skláři jsou velcí borci a není úplně jednoduché domluvit se na tom, KDO nakonec ZAPLATÍ TEN PUNČ!)
Celé to novoborské vzedmutí mi nejvíc ze všeho připomíná jiný boj, boj který proběhl před čtvrt stoletím v Karlových Varech, kdy Jiří Bartoška a jeho tým zachránil a nakonec na nohy postavil varský filmový festival.
Je tu mnoho podobných momentů, ale možná ještě více rozdílných.
Panuje tu stejné nadšení, jsou tu bohulibé cíle, existuje letitá tradice.
Na druhou stranu sklo je proti filmu pořád poněkud speciální záležitost, neexistuje armáda baťůžkářů, která symposium nenechá padnout (i když na performaci profesora Kopeckého by bylo asi narváno kdekoli), nejsou universální sklářské hvězdy, na které se vydají podívat celé rodiny.
Ve Varech to tenkrát vyřešili založením nadace a později i firmy, která festival provozuje a má na celou věc poměrně sofistikované knowhow. Jestli je něco podobného možné i v Novém Boru, ukáže teprve čas.
Já bych si moc přál, aby se to povedlo.
