Otevřel jsem starou skříň po tátovi. Měla být plná knih – a byla. Čekal jsem tam nějaké ty Jirásky a tak, ti tam taky byli, ale mezitím i spousta jiných pokladů. Bylo tam totiž několik neuvěřitelných metrů knih z více než sto let starého Ottova nakladatelství, Všechny ve stejné barvě, všechny ve stejném stylu a formátu, jen tloušťkou se lišily.
Jestli je táta někdy četl, o tom silně pochybuji. Beletrii nikdy moc nedal, zůstával věrný svým cestopisům. Jenom tu hromadu knih někde sehnal … a uskladnil, tak jako mnoho a mnoho dalších věcí v našem domě.
Knížku, kterou máme teď před sebou, jsem zvolil čistě náhodou, či možná právě proto, že byla jedna z nejtenčích. Z výše napsaného je vám už asi jasné, proč zřejmě nikomu ten titul nic neříká. Ano, tyhle knihy už moc nevycházejí. Hurtado de Mendoza žil v 16. století u španělského dvora a jeho spisek o potulném sirotkovi Lazarillovi kdesi v okolí Granady patřil ve své době do literatury zábavné. Lidé se tehdy bavili tím, že četli příběhy o tom, jak šel mladý kluk ze služby do služby, jak kvůli hladu kdekoho okradl a napálil a jak dopadl. Nám by to už asi moc k popukání nebylo, ale jako syrový obrázek ze života té doby je to myslím úžasné.
A stejně zajímavé je i to, jak se do té útlé knížky ještě vešla spousta stránek s reklamami na další vydané svazky tehdejší Světové knihovny a jak silný podíl v nich měla ruská literatura. Inu, car Mikuláš byl ještě živ a Lenin ještě malej Uljanov.
