Jsou u nás v regionu i blízkém okolí místa, která mají nepříliš dobrou pověst, a někteří turisté se jim kvůli tomu dokonce vyhýbají. K takovým patří třeba Ortel, údajně jedno z nejnegativnějších míst na území republiky.
Není ovšem nad to, vyzkoušet si všechno na vlastní kůži – proto jsem s radostí využil nabídku party kolem KČT Krásná Lípa, pro niž Jan Tomiška na sobotu 19. září 2015 naplánoval výšlap právě na tento kopec.
Část nás jela z Krásné Lípy do Nového Boru, kde čekal zbytek. A bohužel také počínající mlha. Tady jsme měli chvilku, než jsme se přesunuli do Sloupu. Náhodou jsme tu potkali místního duchovního, takže po obhlídce Kalvárie a Mariánského sloupu jsme si mohli prohlédnout interiér kostela svaté Kateřiny Alexandrijské, který z neznámých důvodů vysloveně praská ve švech… Po prohlídce po žluté směr Ortel. Místo slibovaných slibných výhledů nás čekala mlha před námi, mlha za námi – ale přece to nevzdáme, stále vpřed. Chvílemi jsme značku opouštěli a zacházeli k místním drobným památkám – nejprve kříž postavený rodinou Wendlerových na bývalé kostelní cestě ze Svitavy do Sloupu poblíž Záhořínské kaple. Bohužel stále bez výhledů. Dál míříme přes silnici ze Sloupu do Lindavy k opravená Mildeově kapli. A sotva Honza máchl rukou, že tam někde před námi je Ortel, sluníčko dostalo rozum a mlha byla rázem fuč, abychom se konečně mohli kochat.
Stoupáme neznačenou pěšinou, jeskyni Kočár se nám objevit nepodařilo, zato jsme si dopřáli krátký odpočinek a pak po žluté vzhůru na vrchol. Stále nic negativního, kromě úhlu stoupání. S překvapením zjišťuji, že znělec nemá své jméno pro nic za nic. Jak se občas nějaký kámen sklouzne pod nohama a narazí na další, zní to, jako kdybychom se pohybovali mezi skleněnými střepy. Zatímco kolem nás mládežnický turistický oddíl prožívá bojovou hru, já s velkým překvapením koukám na rozpadající se znělec, který tu praská kolmo k zemi – pokaždé, když jsem tohle viděl u někoho na zahrádce na skalce, myslel jsem si, že se zbláznil. A ono je to opravdu tak…
Krátký odpočinek na skalce na vrcholu, snaha zahlédnout něco z okolí mezi vzrostlými stromy a vracíme se zpět. Kdo to tu nezná, má smůlu – dozajista přehlédne mírně prošlápnutou neznačenou cestičku, odbočující skrz stromy na bok Ortele ke skalisku, čnícímu nad krajinou. Troufne si nás vylézt přes pár stupňů nahoru jen pár, ale ten výhled stojí za trochu námahy. Lindava se sklárnou, na obzoru Bezděz, před námi hrad Sloup a naproti němu rozhledna Na Stráži, vzadu Nový Bor a Svor… Honza hází názvy kopců a míst, z nichž mnohá mají několikero jmen, a nám, co se tu vyhříváme, se ani dál nechce. Nakonec se připojujeme k většině a sestupujeme z Ortelu – část cesty po žluté, část jen tak lesními pěšinami k mě dalšímu neznámému místu, Údolí samoty. Překvapivé skalní útvary, skalní výklenek se sochou Bičování Krista, a nakonec studánka, místo dalšího odpočinku.
Kousek za studánkou opět opouštíme značku a prudkým výstupem lesem se dostáváme na plošinu, kde jsou dnes pastviny, mezi nimiž je dodnes velmi dobře patrné těleso bývalé železniční trati ze Svoru do Jablonného. Čeká nás poslední úsek cesty, vykračujeme si tam, kde kdysi bývaly koleje do Svoru, abych chvíli poseděli v restauraci u nádraží, než se zase rozdělíme a rozejdeme…
Samozřejmě fotili i ostatní, k vidění na webu KČT Krásná Lípa dokumentace Líby Šaferové -> a Jana Tomišky ->
